Beethoven by to takhle nenapsal. Klavírista Uri Caine překope jeho Devátou

„To je marketingový pojem,“ říká pro Aktuálně.cz. „Pro mě hudba představuje spektrum možností. Začal jsem s ní jako mladý a celý život se pohybuji v různých částech toho spektra. Vím, že někteří za nejdůležitější v mé tvorbě považují úpravy klasické hudby, ale pro mě je to prostě jen součást spektra,“ dodává.

Na dotaz, jaké označení by bylo nejpřesnější, se pětašedesátiletý Američan označí za „prostě jen jazzového pianistu, který skládá vlastní muziku“. Uri Caine vystoupí toto úterý v pražském sále Dox+ a ve čtvrtek v Olomouci, v obou případech za doprovodu Moravské filharmonie. První koncert pořádají festivaly Americké jaro a Prague Music Performance, ten druhý zahájí letošní ročník Dvořákovy Olomouce.

Je fakt, že Caine má hudební spektrum opravdu široké. Jeho 33 desek zahrnuje klasická klavírní jazzová tria, nahrávky děl současných autorů jako Dona Byrona nebo Johna Zorna až po úpravy klasiků Gustava Mahlera, Richarda Wagnera, Giuseppa Verdiho, Wolfganga Amadea Mozarta nebo Johanna Sebastiana Bacha.

Když improvizuje, vychází z rozličných stylů jako klezmeru, boogie-woogie nebo amerických jazzových standardů. Minulý měsíc byl rezidenčním umělcem Durynských Bachových týdnů, které se konají ve stejnojmenné německé spolkové zemi. Jeden večer nazvaný Od Bacha k Wagnerovi tam improvizoval na témata z klasické hudby, kromě toho představil vlastní kantátu pro sbor v kostele, kde byl pokřtěn Johann Sebastian Bach.

Jeho české koncerty však nebudou bachovské, nýbrž beethovenovské. Začnou světovou premiérou skladby Nein!, kterou Caine složil předloni u příležitosti Beethovenova 250. výročí narození na motivy jeho Deváté symfonie, a vyvrcholí jím přepracovanými Variacemi na Diabelliho valčík od téhož autora. Ty už Caine roku 2002 natočil s orchestrem zaměřujícím se na starou hudbu Concerto Köln, českou premiéru mají až nyní.

Mezi to všechno pak klavírista zařadí ještě sólovou interpretaci šestého dílu Knihy andělů, což je rozsáhlý projekt amerického saxofonisty a skladatele Johna Zorna čerpající z židovského mysticismu.

Na dotaz, proč vybral tento program, Uri Caine odpovídá pro něj typicky neambiciózně. „Je tam od všeho trochu a všechno to bude krásné. V hudbě jde nakonec především o společný pocit,“ krčí rameny.

Uri Caine vyrůstal na přelomu 50. a 60. let minulého století v americké Filadelfii. Na klavír začal hrát jako sedmiletý, má klasickou průpravu, v dospívání ho však místo koncertních sálů víc přitahovaly místní hudební kluby.

„Byla tam scéna plná úžasných jazzových muzikantů, což mě okamžitě zaujalo,“ vzpomíná. „Měl jsem štěstí na lidi, kteří mi radili, co mám poslouchat, a také jsem měl možnost hrát s muzikanty z úplně jiných hudebních světů. Takže jsem jako houba vstřebával všechno, co jsem mohl. Včetně tehdy ne tak známé soudobé klasické hudby,“ dodává.

Stěžejní pro něj bylo, když se koncem 80. let přestěhoval do New Yorku a pravidelně začal vystupovat ve vlivném klubu Knitting Factory. Tam se spřátelil s okruhem lidí kolem saxofonisty Johna Zorna, hudebníka s podobně eklektickým vkusem. „Byl jedním z prvních, které jsem v New Yorku potkal,“ přitakává Caine. „Vždycky se toho do své tvorby snažil zahrnout co nejvíc. Rozumí muzice v neobvyklé šíři a má úžasný cit pro kompozici,“ dodává o autorovi, jehož tvorbu mají Pražané poměrně čerstvě v paměti. Pětihodinový maraton Zornovy hudby se konal před třemi roky ve Foru Karlín.

Uri Caine spolupracoval se Johnem Zornem na jeho Knize andělů, ze které bude hrát také tento týden v Česku. Co si pamatuje, nebylo to snadné. „V těch skladbách je hodně prostoru pro improvizaci a Zorn je ten typ muzikanta, který vás pobízí, abyste to pokaždé zahráli jinak,“ popisuje. „Vždycky jsme to nějak nahráli, pak si to poslechli a vzápětí to nahráli úplně jinak. Na konci musíte vybrat jednu verzi, což bylo poměrně bolestivé rozhodování. Ale protože jsme si vždycky dobře rozuměli, zvládli jsme to.“

Část Knihy andělů, kterou uvede v Praze a Olomouci, poslední dobou Uri Caine znovu cvičil. Do improvizovaných pasáží se snažil zakomponovat části svých skladeb. „Vždycky se můžu od Zorna vzdálit a pak se k němu vrátit,“ popisuje, co nejspíš udělá na českých koncertech. „Ale nerad bych cokoliv sliboval. Ze všeho nejdřív po příletu musím promluvit s pořadateli a zeptat se jich, jak dlouho chtějí, abych hrál,“ dodává.

Co se týče jeho úpravy Beethovenových Variací na Diabelliho valčík, Caine v tom spatřuje analogii k jazzu. „Je to dost podobné tomu, jak se hrají jazzové standardy. Uvedete téma a pak pořád opakujete harmonickou posloupnost, přes kterou improvizujete,“ říká s tím, že variace mohou posluchači znít podobně, všechny ale sdílejí tentýž harmonický základ.

Beethoven začátkem 19. století vytvořil 33 variací na valčík vídeňského skladatele a vydavatele Antona Diabelliho. Uri Caine jich 25 upravil pro orchestr a klavír, ty zbylé hrává na piano sám včetně závěrečné kadence.

Když udeřila pandemie, měl čas se k symfonické úpravě vrátit a trochu ji přepracovat. V podání Moravské filharmonie Olomouc, dirigované Angličanem Davidem Robertem Colemanem, tak zazní s dvojnásobným obsazením dřev a dechů. „Novou verzi zahrajeme poprvé v Praze. Myslím, že je hudebně bohatší, zní to víc jako Beethoven s orchestrem. Nebo alespoň doufám,“ poznamenává.

Skladbu Nein! pak zkomponoval předloni na motivy Beethovenovy Deváté symfonie. V jeho podání klavír nejprve převezme sborový part, načež s orchestrem za zády začne improvizovat. „Někdy pracuji přímo s Beethovenovými myšlenkami, jindy je rozvádím,“ komentuje pianista. Ústřední téma Deváté prý harmonicky předělal tak, jak by to Beethoven sám asi nenapsal. „Ale pokud Devátou znáte, zaslechnete její části,“ avizuje.

Uri Caine má na kontě již podobnou úpravu Bachových Goldbergovských variací, které se sedmičlenným ansámblem zahrál roku 2004 na pražském festivalu Struny podzimu. Tehdy v nich zkombinoval prvky bebopu, ragtimu a avantgardní hudby, koncert se v Pražské křižovatce pro velký úspěch opakoval.

Tentokrát klavíristu čeká dvoudenní zkouška s orchestrem, úterní večer v pražském Doxu a následné čtvrteční repete v Olomouci, kde sídlí Moravská filharmonie. „V Praze jsem byl jako člen různých sestav několikrát. Vždy se mi tam moc líbilo, lidi pokaždé reagovali skvěle,“ vzpomíná. A protože tentokrát s sebou bere manželku, těší se, že z české metropole uvidí více než nadšený sál.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.