Český street art jde strmě nahoru. Dostal se na úroveň zahraniční špičky

Budka, která jako by sem přistála z postapokalyptického Tokia, stojí na zahradě pražské Villy Pellé a skvěle kontrastuje s protější novorenesanční budovou. Zdejší galerie do 7. srpna hostí skupinovou výstavu nejnovější tvorby umělců, jež začínali na ulici se sprejem v ruce, nazvanou Wall Street.

Malba, kresba, objekty, plastiky, koncept, keramika, různé přístupy k abstrakci, video art i zásahy do prostoru. Je fascinující, do kolika směrů se rozběhla tvorba výtvarníků, kteří vyrostli na graffiti. Jeho stěžejním výrazovým prostředkem zůstává drzá linka spreje v podobě tagu. Kolemjdoucí v něm vidí čmáranice a klikyháky, uvnitř graffiti komunity ale jde o výsostnou disciplínu, která ihned prozradí kvalitu autora.

Michal Škapa platí na české graffiti a street art scéně za workoholika. Jeho dílo se organicky přelévá z jedné výstavy do druhé, často pracuje na několika najednou. Pro jeho tvorbu je charakteristická přeplněnost a chaos. Plátna i objekty „tlakuje“ vizuálními vjemy, vytváří propletené, ale detailní struktury.

Jeho aktuální instalace před Villou Pellé částečně navazuje na výstavu Situace, kterou uspořádal vloni ve vestibulu pražského metra Palackého náměstí. Tamní vitrínu Škapa napěchoval všemožnými objekty – nábytek, žehlicí prkno, televize, rádia, boty, lahve, spreje, to vše pokryl stříbrnou barvou. Sprejeři ji používají nejčastěji, nejlépe totiž kryje a správná tryska dokáže vytvořit i desítky centimetrů tlustou stopu. Pro rychlou práci v ulici je ideální.

V případě Škapy, známého také pod pseudonymem Tron, se writer postupně proměnil ve sběrače. „Neustále ty věci syslím v ateliéru. Kamarádi je chtějí vyhodit, tak je zachraňuju,“ usmívá se v chromovaném kumbálu na zahradě Villy Pellé, který zkonstruoval coby projekční plochu. Do futuristického špajzu promítá světelné tagy a hroutící se budovy. Jde o novější polohu jeho díla, která galerie zatím spíš míjela.

V posledních letech Škapa vytvářel vizualizace pro koncerty Bruna Ferrariho nebo Moimira Papalescua. Jeho tradičnější polohu na výstavě Wall Street připomínají dvě rozměrná plátna zachycující změť budov. Je z nich cítit fascinace brazilským pichação, tedy agresivní a lokální formou tagování, betonovými monumenty Sovětského svazu, brutalistní architekturou a tepem metropole. Divák se v takové krajině ihned ztratí, málokdo dokáže městskou džungli vykreslit tak přesvědčivě jako Škapa.

Už tolik neřvou

Kontrastem chaosu mohou být meditativní plátna Jakuba Uksy, který si vybudoval rozpoznatelný výraz založený na striktním geometrickém kódu. Velké nástěnné malby vytvářel zásadně bez skicování a čekal, kam ho linka zavede. Vymýšlel masivní ornamenty a snažil se je vměstnat do obrysů svého graffiti jména Obic. Nyní ale tahy štětcem osvobodil úplně.

„Jednou se mi na Maledivách něco promítlo v hlavě. Koukal jsem skrz hladinu moře, proplula tam ryba, všechno vypadalo jinak,“ snaží se vylíčit moment, který ho zavedl do nové tvůrčí fáze. Měl pocit, že zahlédl jinou dimenzi, jakýsi skrytý svět, který teď z jeho pláten prosakuje do toho našeho.

Na Uksových obrazech je možné zahlédnout vibrace, stíny vln na písečném dnu i ozvěny estetiky funku ze 70. let minulého století.

Barevnost pláten nazvaných Jini a Novi vychází z krojů na ostrově Bali, kam ho dovedla láska k surfování. Zdobené šaty nosily dívky v kavárně, kde autor posedával. „Jsou červené, zelené nebo modré a prošívané zlatou nití,“ líčí.

Cestování i malba ho nasměrovaly k meditacím, začal se zajímat o psychologii a spiritualitu. „V graffiti člověk řval do světa. Teď řeším spíš intimní věci a vyříkávám si svět sám se sebou,“ uvažuje Uksa nad proměnou. Tou prošla i celá streetartová a graffiti scéna.

Graffiti jako nová víra

Wall Street volně navazuje na festival Names, který českému publiku před deseti lety poprvé představil street art a graffiti ve velkých galeriích. Šlo o zásadní gesto a stvrzení, že jde o plnohodnotné umění. Přibližně od té doby je v českém prostředí možné mluvit o termínu post graffiti.

Na Names vystoupila největší jména světového street artu. V Praze maloval italský glosátor Blu, francouzský Honet nebo Zedz z Nizozemska. Velká část akce se odehrávala v ulicích, kde vznikaly velkoformátové malby. Jen pár měsíců předtím londýnská Tate Modern otevřela přelomovou výstavu Street Art, takže se Česko pohotově zapojilo do pohybů na mezinárodní scéně. Festival Names zároveň zdejší autory zasadil do světového kontextu a ukázal, že ve srovnání obstojí.

Podle kurátora Radka Wohlmutha, který pracoval na Names i Wall Streetu, kvalita místní scény uplynulých deset let soustavně stoupá. „Nejlepší domácí autoři se dostali na úroveň zahraniční špičky,“ říká a jmenuje Jana Kalába alias Pointa a Petra Königsmarka vystavujícího jako Zeb One. Kurátor také oceňuje uvědomělejší a promyšlenější přístup umělců, zmiňuje i důslednější posun od zdí k závěsným obrazům.

Wohlmuth se graffiti a uměním ulice začal soustředěně zabývat po roce 2000, kdy skončil v pražské Národní galerii. „Ohledně tradičního umění jsem prožíval poměrně velkou krizi. Většina věcí mi tehdy přišla akademická, vykalkulovaná a ne příliš autentická,“ vzpomíná. „Graffiti působilo jako totálně nová a silná energie. Vlastně to byla víra svého druhu.“

Nález paní Mickey Mouseové

Sílu evangelia ulice nyní ve Ville Pellé dokládá devět umělců. S ilegálním graffiti se povětšinou už rozešli, jeho DNA ale v rukopisu mají zakódované stále.

Pouliční šifry nejsilněji evokuje triptych Ondřeje Vyhnánka, který sestavil pomyslnou kroniku současné civilizace. Černobílá velkoformátová plátna připomínají neustávající proud informací na internetu. Vyhnánek pracuje s hesly, symboly i zkratkovitou komunikací, strohá kresba dodává toku slov a znaků na údernosti. Autor nosil projekt dlouho v hlavě, čas dozrál až po přestavbě ateliéru, kde se konečně může rozmáchnout.

Vedle malby se věnuje keramice jako fiktivní archeolog. Modeluje sochy s patinou a symboly západní popkultury mění v tisíce let staré artefakty. Nyní vystavuje nález myšačky Minnie, družky Mickey Mouse. Čas jí vzal ruku a část tváře, odštípnuté kusy těla odkrývají fialové krystaly ametystu a iluze alternativních dějin dostává surrealistický nádech.

Street art v galerii často působí nepatřičně jednoduše proto, že patří do ulic. Je projevem jejich živelnosti, svévolně vzniká a zaniká, není na prodej. Výstavy tak z velké části popírají jeho podstatu.

Na tento paradox skvěle zareagoval umělec Epos 257, který vysekal kus zdi se starou kresbou a vystavil ji coby svatou Madonu. Jde o torzo figury zdokumentované v knize CAP Book, v níž stejnojmenná crew zachytila svou dekonstrukci graffiti. Crew Against People kolem roku 2007 vyhlásila válku naleštěnému stylu, razili spontánnost, primitivismus a naivitu. Pro scénu to byl zásadní a nesmírně osvěžující impulz, jenž utlumil kolotočářskou estetiku a přežité 3D efekty.

Street art v galerii je jako zvíře v kleci. To ale není případ Wall Street, protože ulice je zde pouze výchozím bodem, v němž se umělci před desítkami let potkali. Od té doby ušli dlouhou cestu.

Přesto má přehlídka slabší momenty, především když se obrazy stáčí k dekoraci a působí jako doplněk interiéru. Abstrakce říznutá akční malbou od Matěje Olmera působí spíš upjatě, přestože na ulici jsou jeho kusy pod jménem Bior pořád svěží. Geometrická abstrakce Petra Königsmarka funguje hlavně jako doplněk architektury, především podél vnitřního schodiště vily.

Přes to všechno výstavu obestírá jistá aura spiklenectví, snad i podvratnosti. Streetartová tvorba zkrotla, zcivilněla, vzrušení a nebezpečí v sobě ale stále nese. Stejně jako skryté příběhy z historie.

Chromovaný stánek na zahradě Villy Pellé se původně nacházel u strahovských kolejí, vrátný z něj ovládal závoru na tamní parkoviště. V těch místech už bezmála šest dekád funguje Klub 007, kde do roku 2008 probíhaly pravidelné hiphopové soboty. Na pověstných mejdanech se upekl nespočet historek, ukončily je až kupící se stížnosti na hluk. „Sedmička“ tehdy sloužila jako klubovna hiphopové scény, sprejeři se scházeli „na kopci“, než vyrazili dolů do města. „Na stánku jsou ještě tagy, které jsme ryli do oken, když jsme chodili kolem na Sedmičku,“ odkrývá Michal Škapa jednu ze šifer historie.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.