Cina: Občas bývám hodný Honza, který upozadí svůj názor. Snažím se neupřímnost omezit

Václav Neckář, kterého si zahrajete v divadelním recitálu Marta na Letní scéně Musea Kampa, byl pověstný svými divokými pohybovými kreacemi. Sám jste měl k tanci vždycky blízko a účast v soutěži StarDance vám taky dala solidní průpravu. Předpokládám tedy, že na jevišti budete skákat a poletovat jako on.

Nějakou průpravu mám, ale na zkoušce jsem zjistil, že Denis Šafařík, se kterým se v představení alternujeme, se dřív věnoval baletu. Budu mít tedy silnou konkurenci. Když jsem se navíc probíral archivními materiály z doby, kdy Neckář, Kubišová a Vondráčková vystupovali jako Golden Kids, zjistil jsem, že na sobě neuvěřitelně makali. Viděl jsem video z jejich tréninku a všichni tam byli ve skvělé kondici. Já jsem naopak s koncem StarDance hodně zlenivěl.

A to jste přitom v loňském ročníku zvítězil. Není škoda zahodit taneční dovednosti, které jste si během soutěže osvojil?

Je a mrzelo to už většinu bývalých účastníků, se kterými se znám. Zároveň je potřeba říct, že i když soutěží několik měsíců intenzivně žijete, neproniknete u jednotlivých tanců úplně do hloubky. Na každé kolo se sice učíte novou choreografii, abyste ji pak mohli předvést před porotou, ale málokdy se stane, že techniku ovládáte prvotřídně. Sám jsem po konci StarDance chtěl v tancování pokračovat, ale zároveň mě lákalo vydat se trochu jiným směrem. Společenský tanec totiž vnímám hlavně jako sport a mnohem víc mě láká například moderní výrazový tanec, který jsem dělal už dřív.

Poslední dobou ale na sobě pozoruju zvláštní únavu a říkám si, jestli mi pořád nedobíhá vyčerpání z toho půlročního, fyzicky i psychicky náročného snažení. Proto jsem se po StarDance vlnil spíš jen pro radost a aktivněji se k pohybu znovu dostávám až teď. S Adrianou Maškovou, která byla v soutěži mojí taneční partnerkou, mě navíc čeká ples v jejích rodných Tvrdonicích na jihu Moravy, což bude první příležitost si po čtyřměsíční pauze některé společenské tance znovu vyzkoušet, tak se toho trochu bojím.

Role Václava Neckáře bude vyžadovat i pěvecké dovednosti. Jak jste na tom se zpěvem?

Jako dítě jsem chodil do zpěvu na základní umělecké škole, nějakou průpravu mám i z konzervatoře a DAMU, a když jsem v roce 2011 dostal roli v muzikálu Quasimodo, začal jsem na své pěvecké technice pracovat s profesorkou Hanou Peckovou. Na hodiny zpěvu k ní sice docházím velmi volně, ale vždycky když hoří, tak ji navštívím a nechám si „protáhnout trubky“. Hlasivky jsou totiž sval, který je potřeba udržovat, a když je delší dobu zanedbáváte, musíte je pak zase probudit.

Momentálně zjišťuju, že tak dobře jako Václav Neckář na tom se zpěvem rozhodně nejsem, ale doufám, že to do premiéry ještě doženu. Je to velká výzva, protože Neckář má v hlase ohromnou lehkost a přitom se často pohybuje v neskutečných výškách. Navíc bude oříšek udýchat tancování v kombinaci se živým zpěvem. Na většině dohledatelných záznamů Golden Kids využívali playback. Při vystoupeních mimo kamery ale museli zpívat naživo, tak by mě zajímalo, jestli pak Neckář vzhledem ke svým tanečním a akrobatickým kouskům nebyl zadýchaný.

Václava Neckáře si většina z nás spojí buď s rozverným showmanem z Golden Kids, nebo naopak s nesmělým mladíkem z filmů Ostře sledované vlaky a Skřivánci na niti. Jak ho vnímáte vy?

Myslím, že obě polohy, které jste zmínil, jsou nedílnou součástí jeho osobnosti. Na jednu stranu v sobě má obrovskou radost a energii, zároveň je mu ale vlastní i křehkost a melancholie. V jeho hudbě se koneckonců taky odrážejí obě tyhle stránky. Neckářův lehký smutek třeba hezky zachycuje vánoční hit Půlnoční. Přijde mi, že jako herec se pořád můžete schovat za svou postavu, kdežto jako zpěvák musíte jít víc s kůží na trh. Vystupujete sám za sebe, vybíráte si repertoár, který vyjadřuje vaše pocity a myšlenky, a posluchači tak prostřednictvím vaší tvorby mohou nahlédnout i do vaší duše.

Dvakrát už jsem měl příležitost se s Neckářem osobně setkat – jednou na jeho koncertě a podruhé při spolupráci na televizním projektu Hotel Hvězdář, ve kterém jsem si zahrál jeho mladší já. Neuvěřitelné je, že mu i v pokročilém věku barva hlasu zůstává stejná, jako když byl mladý. Hodně mu teď pomáhá jeho bratr Jan, protože Václav potom, co prodělal mrtvici, všechno zapomněl a musel se to učit znova. Přesto si pořád zachovává svůj poťouchlý smysl pro humor a v rámci zkoušení bychom se s ním ještě rádi sešli, abychom mohli některé detaily z jeho života probrat.

Na co byste se Václava Neckáře rád zeptal?

Jako člověka narozeného rok před sametovou revolucí by mě samozřejmě zajímalo, jak on a jeho generace prožívali rok 1968. Jestli období pražského jara skutečně bylo tak odlehčené a bezstarostné, jak se o něm dneska mluví. Marta Kubišová například v jednom dokumentu zmiňovala, že se lidé v té době začali jeden druhému víc koukat do očí a víc se usmívat. Právě tyhle zdánlivé drobnosti mě zajímají a rád bych si o tom s Neckářem popovídal.

Pro Martu Kubišovou, k jejímž 80. narozeninám vaše představení vzniká, se stalo období, kdy uvolnění pražského jara vystřídala normalizace, osudovým. V roce 1970 jí komunisté pod záminkou kompromitující fotografie zakázali vystupovat, a protože později podepsala Chartu 77 a stala se i její mluvčí, mohla se na pěveckou dráhu vrátit až po sametové revoluci. Dovedete si představit, že byste musel zahodit dobře našlápnutou kariéru a dvacet let se živit něčím úplně jiným?

Rád bych řekl, že ano, a v době pandemie nad tím člověk pochopitelně uvažoval. Přestože je herectví profese, která mě těší a vnitřně obohacuje, nevnímám ho jako poslání svého života a přijde mi, že bych tuhle tvořivost mohl najít kdekoli jinde. Marta Kubišová samozřejmě kariéru přerušila částečně z donucení. Zároveň v tom ale hrálo roli její vlastní rozhodnutí nepřekročit svoje morální hranice. Komunisté jí opakovaně nabízeli, že bude moci opět vystupovat, ale vždycky to bylo za cenu jistých ústupků. Kubišová se nikdy neohnula, což od ní vyžadovalo velké hrdinství. Kdybych se sám v podobné situaci ocitl, chtěl bych se zachovat stejně. Snadno se mi to ale říká ve chvíli, kdy spolu sedíme v kavárně, povídáme si o herectví a nic zlého se nám neděje.

Navíc si říkám, že v dnešní době je možná ještě těžší rozeznat, jestli člověk zůstává k sobě upřímný, nebo už se před něčím ohnul. Ve velkých společenských a politických otázkách se podle mě hranice mezi dobrem a zlem pořád rozlišovat dají, ale v některých drobných věcech se už často stírají. Vezměte si třeba sebeprezentaci známých lidí na sociálních sítích a jejich spolupráce s různými firmami. Jak se v tomhle usměvavém internetovém světě pohybovat, aby se člověk něčemu nezaprodal? Sám se v tom někdy nedokážu vyznat.

V minisérii Herec, za niž jste byl loni nominován na Českého lva, jste naopak ztvárnil bezpáteřního oportunistu, který je v 50. letech ochotný spolupracovat se Státní bezpečností, aby si kariéru udržel a zachránil si vlastní krk. Našel jste k němu při natáčení aspoň špetku sympatie?

Sympatie je asi silné slovo, ale podařilo se mi pro něj myslím najít porozumění. Postava herce Standy Láníka podle mě žila v neustálé lži a strachu, což jsou emoce, které občas v některých situacích pozoruju i u sebe. V mém případě jsou to na rozdíl od Standy většinou drobnosti. Někdy třeba ve své profesi kývnu na něco, do čeho se mi úplně nechce. Pustím se do nějakého projektu proto, že na něm pracují lidé, které mám rád, nebo že může pomoct dobré věci, i když se v něm sám necítím úplně ve své kůži. Přestože tahle neupřímnost k sobě samotnému nemusí být navenek vidět, bojujete s ní uvnitř a nevyhnutelně pak musí někde vybublat. Občas zkrátka bývám hodný Honza, který upozadí svůj názor, aby vyhověl druhým. Snažím se ale tuhle svou občasnou neautentičnost omezovat, protože ve výsledku ničemu neprospívá.

Když už zmiňujete toho hodného Honzu, mnoho lidí vás vnímá jako toho klaďase z pohádek. Jsou pro vás role, které jsou věčně usměvavému, milému klukovi na míle vzdálené, větší hereckou výzvou?

Hrát postavu, která je svými charakterovými rysy vaším protipólem, je samozřejmě lákavé a zároveň se v těch extrémních polohách můžete cítit bezpečněji. Herectví je totiž dost intimní záležitost. I když zrovna vystupujete v nějaké roli, odhalujete při tom i něco ze sebe a často to bývají věci, u kterých úplně nechcete, aby vypluly na povrch. Pokud je postava, kterou hrajete, od vašeho skutečného já daleko, není riziko, že se v ní odkryjete, tak velké.

Postupně jsem ale došel k závěru, že i ctnostné postavy mohou být pro herce výzvou. Na první pohled se může zdát, že se u nich nemáte čeho chytit, protože v sobě nenesou žádný konflikt. Pohádkoví hrdinové se na druhou stranu před ničím neohýbají, za všech okolností jednají tak, jak to cítí, a najít v sobě tuhle čistotu bývá taky zajímavá zkušenost. K archetypu českého Honzy, který nejdřív působí jako hloupý pecivál, ale potom vyrazí do světa, kde si svou autenticitou získá srdce princezny a přemůže draka, se přece vztahujeme všichni.

V rozhovoru pro Deník N jste si nedávno posteskl, že jste nikdy nebyl „fakt v prdeli“, a nemáte tak při hraní temnějších momentů lidského života odkud čerpat. Musí si herec emoce, které chce divákům předat, nutně sám prožít?

Nechci se rouhat a za to, že mě v životě zatím potkávaly hlavně šťastné okamžiky, jsem vděčný. Na druhou stranu mám pocit, že když si prožijete taky situace, které jsou na škále emocí spíš v minusových hodnotách, můžete je pak na jevišti nebo před kamerou snadněji vytáhnout. S přibývajícími profesními zkušenostmi jsem ale zjistil, že temnější momenty můžete zahrát, aniž byste se stali bezdomovci a propadli závislosti na drogách. Pro každého z nás je dno něco jiného – někdo je na dně, když si nedá svoje oblíbené kafe, a někdo proto, že musí kvůli válce opustit svůj domov. Když mám tedy jako herec ztvárnit těžší zkušenosti, snažím se hledat emoce, které se jim mohou blížit, přestože jsem si je sám odžil v méně náročných situacích.

Taky jsem si o vás přečetl, že na sebe ve své profesi často kladete vysoké nároky a málokdy jste sám se sebou spokojený. Našel jste už způsob, jak se tohohle nešvaru zbavit?

Pořád ho pomocí terapií a sebezkušenostních seminářů hledám. Zajímavým posunem pro mě v tomto ohledu byla právě zmiňovaná účast ve StarDance. Dlouho jsem to měl v hlavě nastavené tak, že jsem se z příznivých ohlasů publika nedokázal radovat, pokud jsem s výsledkem své práce nebyl sám spokojený a viděl tam chyby. Díky soutěži jsem si ale uvědomil, že moje já utváří taky zpětná vazba okolí, a sebehodnotu tak mohu získat i prostřednictvím druhých lidí, kteří můj výkon ocení. Začal jsem se učit přijímat chválu, pouštět k sobě pozitivní reakce a myslím, že by to mohla být cesta, jak o sobě přestat tolik pochybovat. Pochybnosti totiž sice dokážou člověka hnát dopředu, ale zároveň ho mohou i paralyzovat.

V rozhovoru pro Respekt jste zase před dvěma lety řekl, že byste na divadelních prknech rád ukončil svoje pohádkové období a začal se víc věnovat projektům, na které chodí spíš náročnější diváci než rodinné publikum. Jak se vám to zatím daří?

Přijde mi, že se po pandemii kultura rozjela z minus stovky na plus dvě stě. Všechno se musí dohnat, všude vás potřebují a já tohle tempo zatím úplně nestíhám. Krok směrem k alternativnějšímu publiku mě ale určitě čeká v projektu Měsíční kámen, který připravujeme s režisérkou Kamilou Polívkovou ve Studiu Hrdinů. Půjde o divadelní adaptaci románu islandského autora Sjóna, ve které sice po boku Terezy Hofové budu hrát třináctiletého chlapce, ale její téma je hodně dospělé a současné.

Děj knižní předlohy se odehrává na Islandu v roce 1918, kdy celou Evropu zachvátila španělská chřipka. Objevují se v něm tedy situace, které jsme teď všichni zažili v časech covidu – nošení roušek, vysoká úmrtnost i pochybnosti o tom, jestli je vir tak nakažlivý. Zároveň je příběh zasazený do období, kdy se Island stal nezávislým státem, vybuchla tam sopka Katla a velký boom taky zažila kinematografie. Chlapec Moonstone, kterého hraju, je prvními němými snímky tak pohlcený, že všechno, co se kolem něj děje, vnímá, jako by to byl námět na film. Díky tomu se v románu objevují někdy až surrealistické situace a těším se, jak se Kamile Polívkové a celému týmu podaří tu knižní obrazotvornost přenést na jeviště.

Chlapec, kterého hrajete, je zároveň gay a celá inscenace má, pokud se nepletu, za cíl otevřít společenskou debatu o právech LGBT komunity.

Ano, Island je totiž sice malý ostrovní stát, ale zároveň patří mezi země s nejotevřenějším přístupem vůči sexuálním menšinám. V roce 1918, kdy se příběh odehrává, byla pochopitelně i na Islandu homosexualita trestná, takže to s moji postavou nedopadne úplně dobře. Na druhou stranu je zajímavé sledovat, jak se za tu dobu debata o právech LGBT komunity vyvinula. Česko je myslím v tomto ohledu někde uprostřed cesty mezi otevřeností západní Evropy a ne zrovna vstřícným přístupem, který vidíme na Slovensku nebo v Polsku. Zároveň pozoruju, jak se pohled na sexuální menšiny liší napříč generacemi. Přijde mi, že zatímco pro moji generaci bylo sebepřijetí gayů a leseb dlouho tabuizovaným tématem, pro dnešní teenagery a dvacátníky už homosexualita přestává být problém a řeší zase jiné otázky. Proto jsem zvědavý, jak bude mezi různými věkovými skupinami představení rezonovat.

Vedle toho mě letos čeká ještě projekt Open for Everything berlínské choreografky Constanzy Macras, která je známá tím, že často pracuje se sociálními a politickými tématy. V tomto případě prostřednictvím dokumentárního divadla popisuje situaci romské komunity v různých evropských zemích, ptá se, co vůbec znamená být Rom, a nechává nahlédnout do romské historie a naturelu. Když jsem před několika lety tuhle inscenaci viděl v Praze, měl jsem z ní silný zážitek. A protože jsem sám poloviční Rom, dostal jsem letos šanci se do projektu zapojit taky.

Romské kořeny máte po svém otci a taky už přes 15 let žijete s partnerem Petrem Vančurou. První zmiňované představení se tedy dotýká vaší sexuální identity a druhé vaší etnicity.

Ano a zajímavé je, že k představení Open for Everything jsem se dostal tak, že mi nabídli, jestli bych nechtěl zaskočit za jednu romskou trans herečku, která v něm kvůli různým komplikacím už nemůže účinkovat. Navíc máme s inscenací jet na festival do New Yorku, takže jsem hodně zvědavý, jak tamní publikum přijme fakt, že postavu trans osoby hraje homosexuál napůl romského původu.

Když hrajete v představeních, která se vás takhle osobně dotýkají, neděláte si pak příliš velké naděje, že se pohled diváků na témata romství nebo homosexuality díky jednomu večeru v divadle změní?

Samozřejmě tak trochu doufám, že některým divákům pomocí inscenací rozšíříme obzory a otevřeme jim světy, se kterými se zatím nesetkali. Učím se na sebe ale v tomto ohledu neklást příliš velkou zodpovědnost a starat se hlavně o to, abych na jevišti podal co nejlepší výkon, protože víc jako herec stejně udělat nemůžu. Záleží na konkrétních lidech v publiku, co si z představení vezmou a jak moc ho na sebe nechají zapůsobit.

Mohlo by vás zajímat: Zdravotnictví je pro mě kreativnější než herectví, říká Andrea Daňková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.