Cítil se osamělý, nenáviděný. Djokoviče pohromy nezlomily, očkování už si nerozmyslí

Před rokem mu svět ležel u nohou. Novak Djokovič po Australian Open a Roland Garros znovu ovládl i Wimbledon a mohutným krokem zamířil k další úrovni sportovní nesmrtelnosti.

Vzhledem k Djokovičově dominanci byl ve hře Golden Slam. Výjimečný sportovní počin zahrnující triumf na všech čtyřech grandslamových turnajích a olympiádě během jediného roku, který doposud světu nabídla jen legendární Steffi Grafová v roce 1988.

Pak se ale všechno začalo komplikovat. Na olympiádě v Tokiu kráčel Djokovič neohroženě za zlatem, v prvním setu semifinále zničil Alexandera Zvereva 6:1, brejk měl i ve druhém setu, potom se ale zdánlivě nerozbitný stroj v nelidském horku a brutální vlhkosti zastavil. 

Djokovič následně prohrál i boj o bronz, v němž mlátil raketou a jednou ji dokonce hodil do hlediště. Prázdného, kvůli covidu.

Na US Open také kráčel za triumfem a alespoň kalendářním grandslamem, ve finále však neuhrál ani set proti Rusovi Daniilu Medveděvovi.

Hlavní nepříjemnosti ale přišly před dalším grandslamem v Austrálii na začátku letošního roku.

Neočkovaný Djokovič se dostal do sporu s místními úřady, byl dlouho zavřen v detenčním zařízení a nakonec bez milosti deportován ze země. Nemohl cestovat ani na velké turnaje v Indian Wells a Miami, do půlky dubna odehrál jen čtyři zápasy, a jak přiznal po nedělním wimbledonském finále, ve kterém ve čtyřech setech přehrál Australana Nicka Kyrgiose, zažíval vnitřně nejsložitější období svého života.

„Cítím se požehnán, že jsem to zvládl. Měsíce jsem se cítil emocionálně zle, snažil jsem se získat zpátky klid a rovnováhu, abych zase mohl myslet na velká vítězství,“ uvedl pětatřicetiletý hráč.

I když měl velkou podporu svých blízkých, užíraly ho černé myšlenky. „Stejně jsem se cítil osamělý, abych řekl pravdu. Byl to neuvěřitelný tlak, kterému jsem nikdy předtím nečelil. Bylo to něco jiného, něco úplně mimo sport. Ocitl jsem se v neznámých vodách.“

Djokovič dobře ví, jaké to je, mít své odpůrce. V soutěži popularity se nikdy nemohl rovnat svým největším rivalům, Rogeru Federerovi a Rafaelu Nadalovi. Pozice nenáviděného, v níž se ocitl kvůli svému negativnímu postoji k očkování, ho ale stejně překvapila.

„Lidé, zvlášť po Austrálii, když jsem hrál například v Dubaji, na mě koukali jinak než dřív. Ani trochu jsem si to neužíval,“ upřímně přiznal Djokovič v All England Clubu.

Podle jeho trenéra Gorana Ivaniševiče šlo o brutální období, které by u méně psychicky odolného jedince mohlo znamenat ukončení tenisové kariéry.

„Člověk si říká: Proč bych měl ještě hrát tenis? Je neuvěřitelné, jak se dal dohromady a jak se přes to dostal. Pro mě je to něco skutečně heroického.“

Pohromy bělehradského rodáka nezlomily. Věřil, že čas všechno zahojí. Na Roland Garros už dorazil dokonale připravený, ve čtvrtfinále mu ale nečekaně těžkou porážku uštědřil místní král Rafael Nadal.

Sladká satisfakce přišla o 40 dní později.

„Nedělal jsem nic jinak než předtím. Je to jen trpělivost, tvrdá práce a snaha zůstat pozitivní, optimistický. Čekat na příležitosti, a když přijdou, pevně je chytit,“ vyprávěl Djokovič po zisku čtvrtého wimbledonského titulu v řadě.

Srbský tenista se hodlá i nadále držet svých principů a na očkování už názor nezmění. Ani kvůli blížícímu se US Open. Podle současných pravidel do Spojených států neočkovaní lidé nemohou, Djokovič ale doufá, že se před startem dalšího grandslamu změní pravidla.

„Strašně rád bych tam jel, to je jasné. Budu čekat na dobré zprávy,“ uvedl.

„Nejsem očkovaný a ani to neplánuji, takže dobrou zprávou může být zrušení povinné zelené očkovací karty nebo udělení výjimky,“ dodal.

O druhé možnosti ale pochybuje. „Nemyslím si, že výjimka je reálná. Netuším, zatím nemám žádné odpovědi,“ uzavřel.

V New Yorku by Djokovič na přelomu srpna a září mohl bojovat o vyrovnání rekordu Rafaela Nadala. Na španělského rivala ztrácí po neděli už jen jediný grandslamový titul. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.