Dítě nezdravě fixované na své kladivo. Thor ve filmu prochází krizí středního věku

S Thorem dlouho nebyla legrace. Severský bůh hromu, deště a nebe patřil k nejméně vtipným a nejvíc vysmívaným postavám komiksového světa firmy Marvel. Thorův první sólový film z roku 2011 v režii Kennetha Branagha připomínal shakespearovské divadlo. Ani po fádním pokračování s podtitulem Temný svět se fanklub plavovlasého bijce hraného Chrisem Hemsworthem moc nerozrostl.

Prakticky nezničitelný superhrdina, trávící většinu času vystavováním svalů a neúspěšnou snahou porozumět pozemšťanům, získal jiskru teprve ve snímku Thor: Ragnarok. Novozélandský režisér Taika Waititi jej pojal jako hodně barevnou, svěže sebeironickou akční komedii, která nebere vážně ani hrdinu, ani pravidla komiksových blockbusterů. Z nudného patrona se stal zábavný společník.

Waititi režíroval také čtvrtý film Thor: Láska jako hrom, jejž od čtvrtka promítají česká kina. Znovu sází na Hemsworthův přirozený komediální talent, zároveň mu však dává víc příležitostí projevit citlivější stránku. Thor prochází krizí středního věku, hledá smysluplnou životní náplň a znovu potkává dávnou lásku. Současně je ještě přehnanější karikaturou sebe sama, což dohromady ne vždy funguje.

Na konci velkofilmu Avengers: Endgame spojil Ódinův syn síly se Strážci galaxie. V úvodu Lásky jako hrom s nimi stále brázdí kosmem a pomáhá jim nastolovat pořádek. Kosení monster neurčitého původu nebere pouze jako příležitost k předvedení nových karate chvatů. Boj mu zároveň pomáhá přebít vnitřní bolest. S doktorkou astrofyziky Jane Fosterovou se sice rozešel před osmi lety, nadějně rozběhnutý vztah v něm ale pořád doznívá.

Portmanová jako bohyně

Jane, kterou se do marvelovského světa vrací herečka Natalie Portmanová, mezitím řeší vážnější problém než zlomené srdce. Nachází se ve čtvrtém stádiu rakoviny. Chemoterapie nezabírá. Vědkyně proto volí tuze nevědecké řešení – vikinskou magii. Potřebuje jen úlomky Thorova zničeného kladiva Mjölnir. Jak ukázal už trailer a plakát, alternativní léčba přináší ovoce.

Z někdejší dámy v nesnázích, zachraňované neohroženým protagonistou, se stává soběstačná a mocná hrdinka se vzhledem bohyně. Thor je zprvu zaskočen. Když vidí, jak sebevědomě se jeho ex ohání milovaným Mjölnirem, zmůže se akorát na konsternované „sebralas mi kladivo a vizáž“. Do jejich rychlých slovních výměn ale vedle pasivní agresivity postupně pronikají také hlubší city.

Thorovi se nadto bude hodit schopná parťačka. Padouch Gorr si totiž usmyslel, že vyvraždí všechny bohy. Dřív je uctíval, i pro ně trpěl, přesto přišel o dceru. Nositel výmluvné přezdívky „Kat bohů“ teď netouží po ničem jiném než pomstě. Na nemožnost milovat konkrétního člověka tak reaguje přesně opačně než Thor. Nechce obnovovat mír, ale zasévat chaos, smrt a zkázu.

Aby Gorrovo řádění zarazili, vydávají se Thor s Jane nejdřív za Diem. Doufají, že samolibý bůh všech bohů, kterého ve vší zpupnosti krásně vystřihl Russell Crowe, jim podá pomocnou ruku a doprovodí je na cestě do zlověstného Světa stínů, kde chybí život i barvy.

Během přímočarého dobrodružství bez velkých odboček a překvapení zamilovanou dvojici doprovází ještě vášnivá Valkýra, mluvící hora kamenů jménem Korg a dvojice přerostlých koz, které nepřestávají pronikavě mečet. K tažení létající vikinské lodi jsou ale ideální.

Režisér Waititi, který se tentokrát s Jennifer Kaytin Robinsonovou podílel i na scénáři, ve velkém dává průchod své slabosti pro infantilní humor, estetiku heavymetalových alb i Barbara Conana. Pravda, chvílemi jen recykluje dřívější nápady, ale když dojde na akci a kino rozezní rockový hit kapely Guns N’ Roses, jen se opájíte výjimečnou obrazotvorností a přejete si, aby byl stejně elektrizující celý film.

Mezi fraškou a melodramatem

Podmanivých obrazů, někdy „obkreslených“ přímo ze stránek komiksu Jasona Aarona, a vizuálně nápaditých akčních scén, o nichž by člověk po návratu z biografu chtěl dlouze vyprávět přátelům, ale nový Thor až tolik nenabízí. Dobrou polovinu filmu tvoří částečně improvizované dialogy statických, zblízka snímaných herců ve strohém interiéru. Špatný timing pointy jejich vtipů nevyzdvihuje, nýbrž zabíjí.

Vzájemné popichování talentovaných herců, po většinu času bohužel držených v mantinelech komediálního pitvoření, navíc zřídka posouvá zápletku. Prokládají je zcela vážné momenty, kdy někdo leží na smrtelné posteli nebo vzpomíná na skon své matky. Tonálně rozhárané bruslení mezi fraškou a melodramatem zachraňuje hlavně provázanost charakterových oblouků vedlejších postav s vývojem Thora.

Jane díky kladivu Mjölnir získává ohromující sílu, avšak s každou proměnou v superhrdinku se výrazně zhoršuje její už tak neblahý zdravotní stav. Za hrdinství nakonec může zaplatit životem. Z podobného důvodu si Thor klade otázku, zda jsou udatnost a sebeobětování jediným účelem jeho bytí, nebo dokáže být ostatním nápomocný také v jiné, zdánlivě méně vznešené roli.

Gorr by snadno mohl být dalším tuctovým, mstícím se zlosynem. Zásluhou výborného Christiana Balea, který budí hrůzu mrtvolnými pohledy i hadovitými pohyby, však nepostrádá hloubku a funkčně zrcadlí dilema samotného Thora. Ten se z přerostlého dítěte, nezdravě fixovaného na svou sekeru a kladivo, pomalu mění v zodpovědnou, pečující otcovskou figuru.

O nic nejde

Recept na osobní krizi, který tvůrci hrdinovi vymysleli, je možná banální a předvídatelný, i tak ale jeho závěrečné prozření zřejmě pohne diváky víc než jalová romantická linie. Sbližování Thora s Jane je vinou ustavičného usilování o humor často křečovité, málokdy jímavé. Po většinu filmu i kvůli důsledné asexualitě marvelovského vesmíru připomínají hašteřící se sourozence, ne dlouho odloučené milence, mezi kterými by to jiskřilo.

Není tak divu, že postavy musejí neustále artikulovat, co prožívají nebo k jakému poznání došly. Jinak by jejich počínání nebylo čitelné. Pokud to nedělají, zhošťuje se této role mimoobrazový vypravěč, sem tam vyplňující prázdná místa v příběhu. Ve filmu, který by po vzoru Deadpoola soustavně porušoval konvence, by mohlo jít o povedený vypravěčský trik. V Lásce jako hrom, většinu času se držící ve vyjetých kolejích, je to spíš scenáristická lenost.

Vedle kýčovitých retrospektiv a dialogů o tom, jak všichni prahneme po lásce, nás k citovému pohnutí tlačí i sentimentální hudba, také velmi návodná a využívaná bez jakékoli ironie.

Zatímco Thor: Ragnarok byl svěží a odvázaný, Láska jako hrom je opatrná a neohrabaná. Zvlášť tím, jak se zároveň bere vážně i shazuje. Ač přecpaná gagy a existenciálními otázkami, působí ploše, prázdně. Vyvolává dojem, že v ní o nic nejde.

Nadále tak sice platí, že s Thorem už není nuda, a dvě hodiny strávené v jeho společnosti vám utečou rychle, s rozpočtem takřka 200 milionů dolarů by ale jeden čekal film, který chvílemi nebude připomínat ledabyle sestříhaný sitkom.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.