Do jakých vztahů se narodíme, není možno ovlivnit: Tři soubory hrají bratry Mrštíky

Olomoucká scéna v jedné inscenaci spojuje soubory činohry, opery i baletu. Se vší pompou tak po covidové pauze dohání předloňskou oslavu 100. výročí.

Režie se ujala někdejší umělecká šéfka ostravského Divadla Petra Bezruče Janka Ryšánek Schmiedtová, jež před čtyřmi lety dovedla herečku Pavlu Gajdošíkovou k Ceně divadelní kritiky za roli Mrštíkových Maryši. Inscenací si navíc plní sen, neboť ta Krobotova, jejíž záznam po silném zážitku z divadla sledovala stále dokola na videokazetě, ji kdysi inspirovala k vlastní umělecké dráze.

Ke spolupráci režisérka opět přizvala scénografa Davida Janoška, který vytvořil již výpravu k její úspěšné olomoucké inscenaci Domu Bernardy Alby, a také další špičky ve svých oborech – skladatele Ivana Achera a choreografku Miřenku Čechovou.

Obrazy venkovského života situovali Alois a Vilém Mrštíkové do moravské vsi Habrůvka, v anotaci k inscenaci nesprávně uvedené jako Hrabůvka. Skutečnou inspirací však Aloisovi coby hlavnímu autorovi byla vesnice Diváky u Hustopečí v okresu Břeclav, kde učil. Realistický román z let 1903 až 1904 mísí slovácké a hanácké nářečí, avšak tyto oblasti se rozkládají dál na severovýchod – vesnice je tedy ryze fiktivní.

Perfektní zvuk

V pojetí Moravského divadla se nejedná pouze o fresku venkovských obyčejů v líbivém nářečí, ačkoli více než tříhodinová inscenace bezesporu je velkolepá. A to především díky propojení všech tří souborů, jejichž vesnickým rejem začíná první i druhá půlka. Obsazení tanečníků cizích národností a cizokrajného vzhledu do rolí krojované moravské chasy působí přinejmenším osvěžujícím dojmem.

Ladný tanec doprovází hudba zčásti reprodukovaná, zčásti hraná přímo na jevišti houslemi a basou, využívající lidových motivů i charakteristického zvuku cimbálu. Díky perfektnímu nazvučení působí spojení organicky a ve scénách v kostele tvůrci zručně využívají i efektu jemné ozvěny. Zpěv i dialogy na jevišti snímají divákům neviditelné prostorové mikrofony a zvuk je do reproduktorů v hledišti přenášen tak čistě, až může vzniknout dojem, jako by se s chasou smálo celé divadlo.

Z lidského hemžení režisérka vytahuje do popředí především dva dramatické, vzájemně se zrcadlící příběhy. Tím prvním je vášnivá nevěrná láska na první pohled spravedlivého rybáře hraného Janem Vlasem nebo Dušanem Urbanem a svůdné prospěchářské Vrbčeny v podání Venduly Novákové. Skončí rybářovou sebevraždou.

Mezitím probíhají námluvy starostova syna a místního sukničkáře Antoše ztvárněného Janem Ťoupalíkem s krásnou Maryškou, které se ujala Kristína Jurková. Když ji však přivede do jiného stavu, přestane se o ni, stejně jako o předchozí děvčata, zajímat. A nakonec se raduje, že od otcovské povinnosti může utéct na vojnu.

V kontrastu k vášnivým tragédiím stojí pragmaticky domluvený, přesto šťastný svazek Martina s Anežkou a nenápadná, čistá láska sestry, jež odejde z kláštera za starším vdovcem. Vedle charakterního rybáře inscenaci vévodí starosta v podání Pavla Hekely. Zaujme především výbuchy hněvu na záletného syna, jehož neposlušnost si kompenzuje starostí o obecního sirotka.

Slaměná nebesa

Poměrně tradiční psychologické ztvárnění postav nabízí možnost sledovat hned několik příběhů, činohra však zároveň snad až příliš válcuje hudbu a tanec, jež představují spíš osvěžující intermezza než plnohodnotnou součást děje. Třeba vášnivé milostné scény rybáře s Vrbčenou přitom mají nakročeno k pohybovému ztvárnění a ukazují směr, kudy by se inscenace bývala mohla ubírat.

Lidový charakter dotvářejí kostýmy Markéty Sládečkové, využívající slámy a slaměných květin zdobících účesy dívek i klobouky pánů, nebo scéna Davida Janoška. Tu tvoří jakási nebesa zavěšených otepí slámy, jež je možné libovolně spouštět a naklánět. Několikrát se z nich vysunou rovné neonové trubice, symbolizující blesky či provazy deště. Tato vertikála, propojující nebe se zemí, představuje koloběh vody i života – a právě v houští spuštěné slámy proto v závěru mizí oběšený rybář.

Symbolické jsou i řady dřevěných polstrovaných lavic, které ohraničují jeviště ze tří stran a tvoří z něj jakýsi abstraktní prostor mezi čtvercovým náměstím a soudní síní, mezi rynkem a ringem. Řád, jenž představuje jejich pravidelné rozmístění, je sice co chvíli narušen, avšak vždy se vše vrátí do zajetých kolejí. Neboť, slovy Krobotovy dramatizace bratří Mrštíků, do jakých vztahů se narodíme, není možno vlastní silou ovlivnit. A když celé generace spějí jedním směrem, ani ta poslední, ta naše, z toho směru neurve se.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.