Fialová: Bartošové jsem se nikdy neposmívala. Po Sepešim jí zbylo strašlivé prázdno

Když jsme se na rozhovoru domlouvali, dověděl jsem se, že jste přede mnou čtyři novináře odmítla. Znamená to, že vám pozornost médií není vždycky příjemná?

V jednu chvíli jsem si dala předsevzetí, že nebudu komunikovat s bulvárem, tak se toho snažím držet. Střety s lidmi, kteří v bulvárních médiích pracují, pro mě totiž bývají dost nepříjemné a definitivně jsem s nimi ztratila trpělivost, když umřel děda. To, co na jeho pohřbu předváděli, bylo natolik za čarou, že jsem si řekla: „A dost!“ Zároveň jsem v tomto ohledu plašší člověk, a když si představím, že bych měla ke každému novému projektu, ve kterém se objevím, třeba dva týdny v kuse dávat rozhovory, tak by mi z toho asi hráblo. Stejně se vás většinou ptají na ty samé věci, tak jsem si řekla, že nemusím být všude.

Taky jsem si všiml, že na rozdíl od mnoha českých herců nemáte profil na Instagramu. Dřív vás tam přitom fanoušci našli. Co vás přimělo ze sociální sítě odejít?

Když jsem před několika lety bydlela se svou kamarádkou, herečkou Aničkou Kameníkovou, tak jsme na Instagram společně natáčely taková vtipná videa a dost nás to tehdy bavilo. Neměly jsme ale veřejně přístupný profil a taky jsme tam nepřidávaly nic z naší práce. V době, kdy jsem se účastnila show Tvoje tvář má známý hlas, mi pak začala přicházet spousta žádostí o sledování, kterých jsem si nejdřív vůbec nevšimla, protože jsem, co se týče moderních technologií, trochu babča. Kamarádi mě přesvědčili, abych si svůj účet přepnula na veřejný, ať vidím, kolik lidí mě sleduje. Během chvíle mi jich tam naskákalo třeba osm tisíc a já jsem si naivně myslela, že když profil přepnu zpátky na soukromý, tak zase odskáčou. Přestože jsem na Instagramu nezveřejňovala žádné detaily ze svého soukromí, nelíbilo se mi třeba už to, že najednou osm tisíc lidí, které vůbec neznám, uvidí, jak to vypadá u mě na chalupě.

Někdo by vám mohl namítnout, že jste paranoidní.

Ano, občas asi trochu paranoidní jsem. Zároveň jsem před nějakými třemi čtyřmi lety, když jsem na Instagramu ještě byla, zrovna nedostávala tolik pracovních příležitostí, takže jsem se zasekávala na fotkách lidí, kteří dělají něco, co by mě třeba moc bavilo. Jediné, co jsem si dokázala říct, ale bylo: „Proč tam nejsem taky?“ Stávalo se mi, že jsem ráno měla brzo vstávat a místo toho, abych šla včas spát, jsem se nemohla odtrhnout od Instagramu. Vadilo mi, že nad tím ztrácím kontrolu, a protože věřím na karmu a řídím se podle hesla „přej a bude ti přáno“, rozhodla jsem se, že takhle to vést nechci. Tak jsme si s Aničkou Kameníkovou jednoho dne řekly, že pro nás bude lepší si profil smazat. První týden bez Instagramu jsme samozřejmě měly pocit, že vůbec nevíme, co se ve světě děje. Pak se nám oběma ale ohromně ulevilo.

Zpěvačka Iveta Bartošová, kterou hrajete v nové minisérii na streamovací platformě Voyo, po záři mediálních reflektorů alespoň v mládí toužila a nemohla se dočkat, až ji lidé poprvé uvidí v televizi. Dokázala jste se do pocitů holky z maloměsta, která chce být slavná, vcítit? Byla pro vás dřív popularita taky důležitou motivací?

No jasně, touha být slavný je pro herce i zpěváky přirozená. Když jsem v pubertě poprvé něco natočila, úplně jsem se třásla, aby si mě na premiéře někdo vyfotil nebo aby se mnou nějaký novinář udělal rozhovor. S přibývajícím věkem jsem si ale ujasnila, co je pro mě v mojí profesi opravdu důležité, co mi dělá dobře a co ne. Postupně jsem zjistila, že pózování před fotografy ani poskytování rozhovorů není moje parketa, a naučila jsem se říkat ne, což je myslím v mojí branži důležité. Teď už toužím čistě po tom, abych se mohla věnovat práci, která mě baví, a abych měla štěstí na opravdu zajímavé projekty. Svému příteli, který je filmový zvukař, jsem nedávno říkala, že bych to chtěla mít jako on. Natočíte film, jdete se picnout na dotočnou a tím se s ním rozloučíte. Chápu, že potom tvůrci potřebují projekt zpropagovat, ale někdy bych tuhle povinnost radši přenechala jiným.

V prvním díle minisérie Iveta vidíme, jak zpěvačce její tatínek brání v tom, aby se z Frenštátu pod Radhoštěm kvůli kariéře přestěhovala do Prahy. Tuší, že je příliš nezkušená na to, aby se v drsném světě šoubyznysu dokázala sama ubránit. Vy na rozdíl od Bartošové pocházíte z umělecké rodiny, takže rodiče pro vaši vášeň k herectví asi našli větší pochopení. Neměli přesto podobné obavy jako Ivetin otec?

Ano, buď se o vás rodina bojí, protože o profesi, které se chcete věnovat, nic neví, anebo o vás má strach proto, že o ní ví až moc. Mně rodiče nic nezakazovali ani mě od herectví neodrazovali. Vyslovili ale názor, jestli bych namísto konzervatoře, kterou máma i táta sami absolvovali, nechtěla třeba nejdřív jít na gympl a až po něm studovat DAMU. A já jsem si podobně jako Iveta nedala říct.

Třídílná série zachycuje Ivetu Bartošovou na začátku kariéry a končí rokem 1985, kdy její tehdejší pěvecký i životní partner Petr Sepeši tragicky zahynul na železničním přejezdu u Františkových Lázní. Myslíte, že právě tohle období bylo pro zpěvačku nejzásadnější a ovlivnilo i její další bouřlivé životní osudy?

Ano a to, že Petr zemřel na železničním přejezdu a Iveta skočila pod vlak, myslím není náhoda. Je to čistě můj názor, ale z toho, jak jsem se na roli připravovala, jsem cítila, že Petr byl Ivetina největší láska a všechno, co se v jejím životě později dělo, vycházelo z touhy zaplnit to strašlivé prázdno, které jí po něm zbylo. Řekla bych, že Ivetu Petrova smrt tak bolela, že se za každou cenu snažila najít někoho, koho by mohla milovat stejně jako jeho. Jenomže to nešlo.

Z minisérie vyplývá, že Sepeši nebyl Bartošové úplně věrný, a sám jsem si do poslední chvíle říkal, jestli ji opravdu miloval, nebo ji tak trochu využíval, aby dosáhl většího úspěchu v hudební kariéře.

Myslím, že ji miloval, jen to byl mladý rozlítaný kluk, který ještě nevěděl, co chce, a tak měl těch holek v době, kdy s Ivetou chodili, víc. Iveta ale pocházela z menšího města, a navíc byla 80. léta, takže první pusu s Petrem podle mě brala skoro jako zásnuby. Představovala si, že budou jenom spolu, což jí Petr nikdy neslíbil, a proto se s ní mohl cítit příliš svázaný. Když jsem se při přípravě na roli dívala na archivní záznamy z různých televizních pořadů, všimla jsem si, že sice Petr a Iveta navenek dělali, že je mezi nimi všechno v pořádku, ale často se tam daly najít náznaky, že jejich vztah zdaleka tak bezproblémový nebyl. Z některých jejich pohledů před televizními kamerami mě až mrazilo.

Než jsem minisérii viděl, bral jsem Ivetu Bartošovou hlavně jako vděčný terč bulváru, který s chutí psal o jejích partnerských krizích nebo závislostech na alkoholu a antidepresivech. Teď ji na základě vašeho hereckého ztvárnění vnímám jako čistou duši, kterou zničil svět šoubyznysu. Jak se vztah ke zpěvačce během natáčení proměnil u vás?

Taky jsem o Ivetě věděla hlavně prostřednictvím skandálních titulků v bulvárních plátcích. Spíš mi jí ale bylo líto, než že bych se jí s davem posmívala. Až díky přípravě na roli jsem se mohla podívat do úplných začátků její hudební kariéry a dovedlo mě to k porozumění, že všechny Ivetiny životní peripetie měly nějaký základ. Doufám, že se něco z toho souznění na diváky přenese.

Taky se na ně díky promyšleným detailům – od kulis přes kostýmy až po nasvícení záběrů – přenese vizuální styl 80. let. Jak se vám coby představitelce porevoluční generace estetika osmdesátek líbila?

Sama jsem, co se týče hudby, módy i interiérové dekorace, hodně zatížená na styl devadesátek. Asi proto, že jsem v nich vyrostla a že jsem dost nostalgický člověk. Když se třeba dívám na svůj nejmilovanější seriál Přátelé, tak mám vždycky pocit, že jsem zase dítě. Točit cokoli dobového je pro mě vždycky obrovský zážitek, ať už se to odehrává v 80. letech, nebo v 18. století. Když vás maskéři nalíčí, oblečou vás do kostýmu a pak vás postaví na scénu s historickými kulisami, připadáte si, jako byste měli stroj času. To je na našem povolání neuvěřitelně vzácné a nejlepší je, když se člověk někde ocitne sám, bez lidí ze štábu, kteří vám jinak trochu kazí dojem dnešním oblečením nebo kamerami.

S Vojtěchem Vodochodským, který hraje Petra Sepešiho, jste pro minisérii Iveta sami nazpívali všechny použité skladby. Vystřihli jste to jen tak bez přípravy, nebo jste museli docházet na hodiny zpěvu?

Oslovila jsem profesorku zpěvu Pavlu Fendrichovou, která mě učila už dřív, a velmi ochotně přijala i Vojtu. Někdy jsme k ní na hodiny docházeli každý sám, jindy společně a dorazila nás podpořit taky na všechna nahrávání. Dvě scény se dokonce zpívaly živě přímo na place – konkrétně sborový zpěv na začátku prvního dílu a potom Ivetino vystoupení na festivalu Mladé písně v Jihlavě. Ať už zpíváte dobře, nebo špatně, hlasový kouč je při přípravě na podobnou roli nezbytný.

Když už jsme u zpěvu, nemůžu se nezeptat, jak to vypadá s vaší první sólovou deskou, o které několik let mluvíte, ale pořád jste nic nevydala. Kde se vaše hudební dráha zasekla?

Zaseklo se to na nedostatku času. Jsem vděčná, že mám teď jako herečka dost práce, ale zároveň se nedokážu soustředit na nic jiného. Když už mám volný čas, tak ho chci věnovat spíš odpočinku. Momentálně jsem tedy plány na desku úplně stopla, což neznamená, že bych to vzdala. Jenom zrovna není příležitost úplně vypnout a věnovat se čistě hudbě.

Na Instagramu Romana Holého je video, na kterém zpíváte jednu z vašich nevydaných skladeb, a pokud se nepletu, tak vám v ní jako raper hostuje Václav Neužil.

Ano, od natáčení trilogie Zahradnictví jsem totiž chtěla udělat písničku o smíchu Kláry Melíškové, který je opravdu unikátní. Jednou jsem se o tom s Vaškem Neužilem bavila a jen tak z legrace jsem mu navrhla, že by si tam mohl střihnout rapovou sloku. Vašek se pro ten nápad neskutečně nadchl, brzy přišel s vlastním anglickým textem, tak jsme to hned šli nahrát a znělo to skvěle. Přitom myslím nikdy dřív nerapoval. Říkala jsem si ale, že by první singl, který vydám, měl být víc o mně, aby to nevypadalo, že se vezu na Kláře a Vaškovi.

A máte v šuplíku schované nějaké texty, které by stály za zhudebnění?

To je právě jedna z věcí, která mě v hudbě brzdí. Párkrát jsem nějaký text napsat zkoušela, ale vždycky to skončilo tím, že jsem ho zmačkala a nikomu ho neukázala. Přijde mi, že mi to nejde, a tím pádem mě to ani nebaví. Na druhou stranu vím, o čem bych chtěla zpívat, jenom to neumím dát na papír, takže musím najít textaře, který to dokáže udělat za mě.

V poslední době jste hodně vytížená na jevišti. V Národním divadle hrajete jednu z hlavních postav v premiérovém představení Kráska a zvíře. Roli zvířete dostal David Prachař, ze kterého jde díky znetvořenému obličeji a střihoruké paži opravdu strach. Nelekla jste se, když jste ho poprvé viděla namaskovaného?

Trochu jo. Když ale na jevišti stojím těsně vedle něj, a ještě přímo pod světly, tak samozřejmě vidím, že je jenom nalíčený. Na diváky v první galerii musí působit mnohem děsivěji. Davidova postava má navíc pod maskou zvířete spoustu něhy a kráska se do něj zamiluje na základě jeho hlasu. Ten má sice David v představení taky znetvořený díky speciální technologii ve své rukavici, ale často z hrůzostrašného dunění přejde do svého opravdového, mimořádně vlídného hlasu. V jednom kritickém komentáři nám někdo vytýkal, jak může kráska vůbec říct, že má zvíře nádherný hlas, když celou dobu huhlá do nějakého zařízení. Krása hlasu ale přece může spočívat i v tom, co ten hlas říká. Někdy mě zaskočí, když lidé nemají dostatek fantazie, aby viděli věci, co jsou skryté pod povrchem.

To, že se občas vyplatí nedat na první dojem a hledat krásu i pod odpudivým vzhledem, je koneckonců poselstvím, které se hra snaží předat.

Samozřejmě. Chápu, že se všichni řídíme nějakými předsudky, je to pro nás přirozené a taky to občas dělám. Zároveň se ale učím s vlastními předsudky pracovat, protože si uvědomuju, jak jsou zbytečné. Někdy třeba potkám člověka, který mi není na první pohled sympatický, ale pak zjistím, že je ve skutečnosti moc milý, a říkám si, jak jsem byla pitomá. V době sociálních sítí mi navíc téma hry připadá ještě aktuálnější, protože na internetu se lidé vzájemně odsuzují snadno a rychle. Taky se mi často někdo nelíbí, ale nikdy by mě nenapadlo o člověku, kterého neznám, v diskusi napsat, že je ošklivý, hloupý, nebo že nic neumí. A to jsem se teď vyjádřila ještě slušně. Přijde mi strašné, kolik zla v sobě lidé někdy najdou, a zároveň mi podobné komentáře připadají hrozně směšné a pokrytecké, protože kdyby se s vámi opravdu potkali, tak vám nikdy neřeknou věci, které vám jsou schopni napsat.

Fila: „Monstrum“ Sepeši. Série o Bartošové vrcholí známou tragédií

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.