Hiphopový muzikál z varšavského sídliště. Ve filmu postavy rapují i během sexu

Devětatřicetiletá Dorota Masłowská je od vydání skandálního románu Červená a bílá, jímž debutovala v 19 letech, považována za jednu z nejosobitějších autorek současné polské literatury. Většina jejích knih byla přeložena do češtiny, i na zdejších jevištích se hrály některé její divadelní hry. Filmy natočené podle jejích předloh si však cestu do místní distribuce nenašly – k vidění byly jen na festivalech.

Autorčina zatím poslední kniha Ti druzí z roku 2018 česky dosud nevyšla. Návštěvníci plzeňského Mezinárodního festivalu Divadlo však mohli zhlédnout alespoň její jevištní podobu v podání souboru TR Warszawa.

Poslední literární dílo Masłowské není klasický román, spíše experimentální hiphopová poema. Ostatně i formát takřka dvousetstránkové publikace je koncipován, jako by to bylo hudební CD. Debutující režisérka Aleksandra Terpińská tuto skutečnost dotahuje ještě dál. Veršovaný text nechala zhudebnit a film natočila v žánru hiphopového muzikálu.

Obdobně jako předešlé snímky podle spisovatelčiných předloh jsou Ti druzí přijímáni rozporuplně. Nicméně na Festivalu polských hraných filmů v Gdyni získali tři ceny: za nejlepší režijní debut, střih a mužský herecký výkon.

Ústřední postavou „městského“ příběhu o osamělosti a rozpadu mezilidských vztahů je dvaatřicetiletý raper Kamil. Matce, sestře, milenkám i kamarádům nalhává, že pracuje na hiphopové desce. Místo toho se živí jako dealer drog na varšavském sídlišti, kde těsně po skončení vánočních svátků prožívá jeden „den k zblití“ za druhým.

Přestože občas spí s mladou prodavačkou z drogerie v nákupním centru, zaplete se i se starší vdanou paničkou se silikonovými vnady, která se láduje antidepresivy, protože ji podvádí bohatý manžel. Rebelující raper, jenž ve světě bez hodnot jen těžko hledá ty své, se tak stává gigolem ženy ze zcela odlišné sociální vrstvy.

Snímek začíná obsáhlým diváckým varováním, které vyznívá natolik absurdně, že stojí za doslovnou citaci: „Kontroverzní a frustrující obsah filmu může vyvolat trauma zvláště u osob, které se setkaly s fyzickým, domácím či sexuálním násilím, rasismem, sexismem, šovinismem, homofobií, hejty, fatfobií a s jinými formami šikany nebo se potýkají s poruchami příjmu potravy.“

Podobná, byť nesrovnatelně kratší upozornění jsou v poslední době u filmů nebo seriálů častá. V případě pokřivené romance Doroty Masłowské ovšem takto košatý výčet předsudků a dalších negativních společenských jevů od počátku nastavuje ironickou perspektivu. A zároveň ve zkratce pojmenovává většinu motivů, jichž se „muzikálové sociální drama“ dotýká.

Ti druzí rozhodně nejsou pro každého. Někomu budou vadit poměrně explicitní záběry žen, jež jsou „tak nahý, až jim do žaludku vidíš“, anebo stylizované vyobrazení tabuizovaných témat. Jiného může pobouřit podvratný jazyk ulice plný vulgarismů, pozoruhodných slangových výrazů, metafor i novotvarů.

Díky groteskní nadsázce nejde o samoúčelnou provokaci. Spisovatelka rychlými sarkastickými tahy načrtává karikaturu současné polské společnosti, jež se bezradně zmítá mezi bigotním katolicismem, nacionalistickým konzervatismem a konzumním kapitalismem.

Ve filmu zaznívají téměř čtyři desítky vesměs pomalých skladeb, jejichž autorem je Marek Aureliusz Teodoruk, hudební producent známější jako Auer. Většinu monologů i dialogů postavy skutečně rapují, občas ve zcela nečekaných situacích – například během sexu.

Také vizuální stránka koresponduje s náladou, tempem a energií předlohy. Nervní kamera je takřka neustále v pohybu, jako by i ona naplňovala slova jedné z postav, že „jak Bolt rychlostí světla se ženem“. Kameraman Bartosz Bieniek aktéry snímá z nezvyklých uhlů nebo zborcených perspektiv, občas využívá záběry ohraničené obdélníkovým displejem mobilních telefonů.

Jelikož předloha pojednává mimo jiné o ztrátě smyslu pro realitu, režisérka do filmu opakovaně včleňuje fantazijní sekvence. Během nich kupříkladu ožívají figuríny ve výlohách v nákupním středisku nebo skupina polonahých mužů v maskách otrocky vzývá blonďatou dominu. Jiné postavě začne hlasová navigace v autě radit, jak se rozejít s milenkou, která je jí na obtíž.

Vedle Jaceka Belera, jenž suverénně ztvárnil potetovaného dealera Kamila, zaujme odvážným, chvílemi doslova sebeobnažujícím výkonem Sonia Bohosiewiczová v roli jeho vdané milenky Iwony. Pro šestačtyřicetiletou herečku to není první setkání s Dorotou Masłowskou – před 13 lety účinkovala ve filmu Červená a bílá.

Diváci, co neumějí dobře polsky, jsou v nevýhodě. Vodopád slov, jimiž jsou zahlceni, při čtení titulků znesnadňuje sledování rychle sestříhaného dění na plátně. V důsledku opakujících se motivů je navíc film o něco delší, než by musel. K tomu přispívá také kolážovitá struktura vyprávění, během něhož si roli vypravěče jako štafetový kolík postupně předává několik protagonistů.

Určitým spojníkem se stává postava dlouhovlasého Ježíše v podání polského herce a rapera Sebastiana Fabijańského. V hiphopové kšiltovce a mikině s kapucí sestoupil do míst, ve kterých bloumají jen „šedý obličeje lidí bez naděje“, a unaveně glosuje jejich tápání. Na rozdíl od většiny z nich však dobře ví, že v panelákovém světě Doroty Masłowské se žádné „zázraky Jana Pavla II.“ nestávají.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.