Jak krutý byl Londýn, když začínal kapitalismus. Román se točí okolo vraždy ve vězení

Úspěšnou románovou prvotinu Angličanky Antonie Hodgsonové publikovalo Argo ve výborném překladu Martina Urbana. K českým čtenářům se tak po Krvavém cukru od Laury Shepherd-Robinsonové, Severních vodách spisovatele Iana McGuirea nebo Zpovědi lišáka od Jordyho Rosenberga dostává další historický thriller s detektivní zápletkou. V anglofonním prostředí je to čím dál oblíbenější kombinace.

Tento žánr zpravidla spojuje zábavu s nenápadným poučením. Nejčastěji že zlo je všudypřítomné a jeho podstata se nemění, či naopak že různé zločiny byly v různých časech trestány jinak, přičemž minulost se přinejmenším na povrchu jeví krutější než současnost.

K podobným knihám patří také zajímavé dějinné detaily a kontrasty, jako jsou u Ďábela v Marshalsea zmínky, že počátkem 18. století ostrovní džentlmeni i ve vězení nosili paruky, přestože v nich se držely vši – nebo že pánové cestovali po Londýně na nosítkách, jejichž obsluha překračovala tekoucí splašky a pobíhající krysy.

Autorka románu, jedenapadesátiletá Antonia Hodgsonová, měla k napsání vysoce hodnoceného bestselleru nejlepší předpoklady. Vystudovala anglickou literaturu, přes 20 let vedla prestižní nakladatelství Little, Brown a roky ji přitahovalo georgiánské období. Na něj umí pohlédnout jak očima těch, co ho zažili – obdivuje například grafika Williama Hogartha z 18. století -, tak optikou dnešního intelektuála, který je ve světle neomarxistických teorií či feminismu schopen přehodnotit tehdejší toky peněz či úděl žen. Přestože jako dlouholetá šéfka nakladatelství by knihu jistě mohla snadno vydat, rukopis nabídla anonymně – a krátce po vydání za něj dostala cenu anglické Asociace spisovatelů krimi.

Ďábel v Marshalsea se odehrává ve vězení pro dlužníky, které oficiálně vlastní královská rodina, avšak se ziskem jej provozují soukromníci. Vládne tu primitivní kapitalistický systém se vším všudy, kdy odsouzený dostane, co chce – pokud za to zaplatí. A jelikož Londýn právě po krachu Společnosti jižních moří prochází první velkou finanční krizí, odsouzených dlužníků není málo.

Do Marshalsea nastupuje také protagonista, pětadvacetiletý syn duchovního z anglického venkova Thomas Hawkins. Karbaník, floutek a pijan, příslušník privilegované vrstvy, který studoval bohosloví na Oxfordu, ale pak začal rebelovat proti autoritám.

Až moc spoléhal na štěstí a šarm – ať už se zdržoval v nechvalně proslulém podniku nabízejícím „facky, fikání a fajnový kafe“, či omylem zavítal do tehdy nejnebezpečnější ulice St. Giles ve slumu metropole čítající 600 tisíc obyvatel. A teď se musí, chce-li přežít, narychlo stát detektivem.

Z napínavé zápletky prozraďme jen tolik, že v káznici o půlnoci dojde k vraždě. Aby ředitel uchoval dobrou pověst, hodlá věc zamaskovat jako sebevraždu. Nijak mu v tom nepomáhá to, co všichni považují za ve tmě se zjevujícího ducha zemřelého, ani manželka mrtvého, jež chce za každou cenu objevit pachatele – toho času byla sebevražda chápána jako smrtelný hřích, a tak by ji i jejího synka poznamenalo stigma.

Svou roli v příběhu sehraje nejen prodejný sex a vydírání, ale také všudypřítomná korupce neboli zase peníze. A hrdina má na vyřešení všech záhad pouhé čtyři dny.

Ve svižném tempu se seznamujeme s pestrou paletou vedlejších postav: ředitelem věznice Williamem Actonem a jeho manželkou Mary, holičem Trimem a francouzskou vědmou madam Migaultovou, dále s jistou Sarah Bradshawovou, která v žaláři provozovala kavárnu, kuchtičkou Kitty nebo panem Fleetem, „sodomitou“ a majitelem tiskárny rozšiřující kupříkladu pamflety o bičování při chorobách venerických či o hermafroditismu. Podle autorky má hodně z nich skutečné předobrazy.

Vězení je rozdělené na Panskou stranu pro ty, co si ještě mohou dovolit platit „nadstandard“, a Nuznou stranu pro všechny ostatní. Kteří tak posluhují bohatším, a rádi. O přežití někdy rozhoduje drobný peníz, zvlášť tam, kde se umírá hlady a vyčerpáním – a kde se trestá železnou čelenkou a obojkem podobně, jak to známe třeba z příběhů amerických otroků.

Spisovatelka explicitně uvádí některé zdroje, z nich čerpala: deník dlužníka Johna Grana z let 1728 až 1729, publikovaný až koncem tisíciletí, nebo anonymní báseň z roku 1718, která vězení líčí jako peklo. Co do jazyka hojně opepřeného slangem a kletbami pak Antonia Hodgsonová vycházela též ze zpovědí lidí čekajících na oběšení – ty se v podobě volných listů tiskly a prodávaly shromážděným davům vždy těsně před popravou.

Někteří ostrovní recenzenti nadšeně zdůrazňují, že Hodgsonová používá tu žurnalistický tón jako Charles Dickens, onde je zas rozverná jako Henry Fielding. A její postava Kitty prý snese srovnání s Moll Flandersovou, hrdinkou románu Daniela Defoea. Možná ano, hlavní zásluha ale spočívá spíš v tom, jak svěže a energicky podkopává už tak narušené hranice mezi takzvanou vysokou a nízkou literaturou. Za kanálem jí zatím se stejným hrdinou vyšla tři volná pokračování. Doufejme, že brzy připlují také k nám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.