Je v pořádku být jiný. Beck v Praze odolal průtrži mračen a vzpomínal na Knížáka

„Kapela vystoupí, až získá relevantní údaje o možnosti blesku,“ ozývá se z pódia. V zákulisí mezitím pořadatel David Gaydečka telefonuje do Los Angeles. Jedenapadesátiletý Beck hrát chce, v Praze neúčinkoval 28 let. V těchto podmínkách ale potřebuje svolení agentky a managementu. Ve hře je možnost udělat koncert akusticky na menší vnitřní scéně, tam by se ale lidé tlačili.

Nakonec vzniká kompromis: jakmile déšť zvolní, Beck začne. A pokud dojde na hromy a blesky, holt zase skončí. Muzikanti souhlasí, na poslední chvíli předělávají setlist. Technici odkrývají nástroje, přesto trvá další desítky minut, než izolují kabely u bicí soupravy. Tou dobou už lidé stojí pod pódiem v hlubokých loužích a ostrovech bahna. Několik jich má deštníky, což jim ti bez deštníků vyčítají: návštěvní řad zakazuje pronášet do areálu paraplata.

Když se v půl dvanácté večer za setrvalého deště konečně ozve hudba, Beck má chvíli menší publikum než před pár hodinami čeští Tata Bojs na vedlejší scéně. Je to ale spíš optický klam, lidé se po skupinkách schovávají, kde mohou. Ne každý má na tenhle „český Woodstock“ boty a oblečení. Nevydrží ani technika: opakovaně vypadávají obě velkoplošné obrazovky po stranách pódia, až se v půlce nadobro vyzkratují. „Jste fakt stateční, že jste to v tomhle slejváku vydrželi. Uděláme si krásnej večer,“ slibuje Beck a kvůli počasí zařadí píseň Saw Lightning, kde blesk a hromy slouží coby metafora pro prozření.

Držitel osmi cen Grammy ukazuje českému publiku dvě tváře. Poprvé na pódium přiběhne jako rocková hvězda. Až na bílé tričko s hlubokým výstřihem je blonďák celý v černém: upnuté kožené kalhoty, kožená bunda, vysoké boty, černé brýle. Hned začíná tančit a povzbuzovat dav rockerskými i raperskými gesty, což u postmodernisty Becka může a nemusí být ironie – nejspíš to bude obojí zároveň.

Hýbe bokama, pohupuje se v kolenech, jednou udělá piruetu. Hyperaktivně běhá po celé délce pódia. Muzikanti – baskytarista Dwayne Moore, bubeník Ian Longwell, kytarista Marc Walloch a klávesista Cal Campbell – stojí na zadní vyvýšené části stage, odkud blikají oslepující barevná světla. Když se na zadním plátně promítá videoklip, ze čtveřice hudebníků jsou vidět jen siluety. Beckovi to umožňuje strhnout pozornost na sebe a odvést ji od toho, kolik samplů nebo nástrojů typu saxofonu pouští z playbacku.

To ale nejde jinak. Beck je eklektik, který dělá nezařaditelnou, „jinou“ hudbu, často postavenou na výpůjčkách. Je to koláž všeho od rocku, funku a tanečního popu přes hiphop, folk, indie, novou vlnu, blues, country, psychedelii, v jedné písni dokonce brazilské rytmy. Ne že by každá skladba byla jiná: Beck žánry nenapodobuje, on z nich vytváří osobitou, měňavou, nepředvídatelnou směs. Pro posluchače útržkovitou jako playlist na Spotify, pro Becka stmelující vše, co má rád.

Začal s tím už v polovině 90. let minulého století a dnes víc než kdy jindy ukazuje, že žánry jsou mrtvé. Co víc: Beckova pestrá tvorba přece říká, že člověk nemusí být pořád stejný, následovat tytéž vzorce, užívat stejné triky jako ostatní. Že je v pořádku být jiný, svůj, okrajový, podivínský, nepolapitelný, klidně nepochopený.

Takhle vtrhl do světa: s obrovským hitem Loser, postaveném na slide guitar riffu a rytmu vysamplovaném z I Walk on Gilded Splinters, písně neworleánského klavíristy Dr. Johna. Na pražském Metronomu hraje Losera poměrně záhy. Čímž připomíná, proč ležérní nápěv „Jsem loser, bejby / Tak proč mě prostě nezabiješ“ svého času oslovil miliony lidí, kteří si připadali, že také nezapadají, že nejsou nebo nechtějí být úspěšní. Beck těmi slovy původně komentoval fakt, že špatně rapuje. Později je začal interpretovat coby protest proti materialismu 90. let, myšlence, že nezáleží na ničem než na penězích, že člověk je na světě, aby co nejvíc vydělal a co nejvíc toho koupil.

Začátek refrénu Losera zpívá Beck španělsky. Syn dvou umělců dospíval v losangeleské čtvrti plné hispánských přistěhovalců, k níž se průběžně vrací. Také v Praze uvádí song Qué onda guero, volně přeloženo Co čumíš, bloňdáčku. V rychlém sledu na zmoklé posluchače chrlí vzpomínky: troubení aut, mariachi kapelu hrající do klobouku uprostřed ulice, tvrďáky vyzbrojené páčidly nebo baseballovými pálkami a cumlající lízatka, kovboje z mexické Tijuany chrápající na chodníku, na hlavách papírové korunky z fastfoodu Burger King.

Když si to člověk dá dohromady, snadno pochopí, proč excentrický, štíhlý blonďák Beck vybočoval. Čím vyčníval.

Na déšť ohled nebere. Počasí se sice neuklidňuje, hromy ale nepřicházejí, a tak Beck nakonec stihne přes třicítku písní, nejvíc z alba Guero vydaného roku 2005. Zpívá i rapuje chvíli vážně, chvíli napůl parodicky, což mu vzhledem k omezenému pěveckému rejstříku sluší. Zprvu převažuje kombinace garážových rockových riffů a tanečních beatů, oproti studiovým verzím zkrácená o celé sloky. To je asi záměr, koncertní podoba naživo obtížně reprodukovatelných skladeb: zato když se Beck ve Stratosphere a před refrénem tracku Debra zničehonic odmlčí, spíš zapomněl text.

Při Devils Haircut, začínajícím čtyřmi vysamplovanými tóny zkreslené elektrické kytary, Beck nasazuje tu svou, černobílou značky Silvertone, což není žádný luxusní nástroj. Sám říká, že ho koupil asi za 60 dolarů, neustále se mu rozlaďuje a muzikanti se mu smějí. Beckovi se však líbí jeho nedokonalý nakřáplý zvuk. Nástroj je viditelně „jetý“, po obvodu otlučený, na pár místech přelepený páskou, zjevně mnohokrát spravovaný.

Kromě něj Beck odběhne pro foukací harmoniku, na kterou uvede dávnou skladbu One Foot in the Grave inspirovanou starým bluesmanem Sonnym Terrym. Ve druhé části tomu basový buben dodává taneční rytmus a zase to žánrově posouvá jinam. Když dojde na song Black Tambourine o tom, jak může hudba ulevit člověku od nesnází, Beck pochopitelně přináší tamburínu.

Po půlnoci zhasnou světla a hvězda odbíhá do zákulisí. Vrací se s akustickou kytarou a svou „druhou tváří“: v bílém kloboučku, bílém obleku. Chvíli do davu „háže“ další raperská gesta, chvíli strká ruce do kalhot, jako by byl nesvůj. Show si ale zjevně užívá, stejně jako publikum.

Velký ohlas má pět let stará píseň o rezignaci na život a odevzdanosti Dear Life, která klinkavým pianem a barvou elektrické kytary připomíná Beatles v období Bílého alba. Povedené, na bicích a zasněném falzetu postavené jsou Chemtrails, song klamající názvem. Není to polemika s vyznavači fake news: je to obraz zamilované dvojice, která pozoruje západ slunce křižovaný kondenzačními stopami letadel a cítí protichůdné emoce. S vědomím, že obdivuje něco hyzdící životní prostředí, chce tam nahoru utéct: jen tak se vznášet, vykašlat se na všechno tady dole.

Příbuzné téma artikuluje The New Pollution, nejednoznačný love song o „informačním“ znečištění, zahlcení člověka vjemy, médii, slogany, reklamami, povrchností a konzumem. I tady je patrná Beckova láska k Beatles: píseň podbarvuje basa vysamplovaná z Taxmana, zatímco Beck zpívá „po indicku“ jako George Harrison ve Love You To.

Jedna skladba v Praze rychle střídá druhou, včetně těch, které Beck natočil s kapelami Gorillaz a Cage The Elephant, nebo akustické balady plné mnohoznačných akordů Everybody’s Gotta Learn Sometime, nahrané k filmu Věčný svit neposkvrněné mysli z roku 2004.

Zpěvák několikrát děkuje lidem, že navzdory dešti neodešli. Nabízí, že zahraje píseň na přání. „Co to křičíte, že chcete Ramshackle? Hele, tu asi nedám,“ přizná upřímně. Později vypráví, ze v české metropoli je už dva dny, že „lidi v Praze jsou fakt cool“, udělal si tu nové kamarády. A nakonec zavzpomíná na jednoho dávného.

Krátce po pádu železné opony Beck soukromě přijel do Prahy s dědečkem, dnes již nežijícím umělcem Alem Hansenem, jenž se „celý život protloukal a byl věčně švorc“, vypráví. „Měl v Praze známého, který byl dřív zavřený za své názory, a tak jsme ho v lednu 1990 navštívili. Tehdy zrovna dostal nějakou vysokou kulturní funkci. Jmenoval se Milan Knížák a ke mně byl jako k dítěti moc vlídný,“ vzpomíná Beck. Knížák, pozdější šéf Národní galerie, byl roku 1990 jmenován rektorem pražské Akademie výtvarných umění. S Beckovým dědečkem ho spojovalo členství v uměleckém hnutí Fluxus. Však i díla Ala Hansena jsou součástí sbírky, kterou od Knížáka nedávno získala nová pražská galerie Kunsthalle.

„Praha na mě udělala strašný dojem,“ pokračuje zpěvák. „Tou dobou jsem ještě neznal moc evropských měst. Nebyl tady žádný McDonald’s, žádné neonové nápisy, často tu nebyly vůbec žádné nápisy. Bylo krásné spatřit město zachované v takhle divoké podobě, ještě nezavalené turisty. Mám na to silnou vzpomínku,“ dodává Beck. Čtyři roky nato vystoupil v dnes již neexistujícím pražském Belmondo Revival Clubu. A teprve teď, po 28 letech, se vrátil. Dešti navzdory udělal všechno pro to, aby naopak Pražané vzpomínali na něj.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.