Když se radikalizuje česká vesnice. V novém filmu hasiči brání tradiční hodnoty

Dobrovolné hasiče si dodnes mnozí spojují s rozkradenou tombolou, ponižující volbou královny krásy a upachtěným hašením chalupy. Přispěla k tomu nelaskavá a nestárnoucí komedie Hoří, má panenko z roku 1968. Miloš Forman s Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem v ní ovšem nechtěli zesměšňovat požárníky, kteří se jízlivou satirou cítili nejvíc dotčeni. Kolektivním hrdinou jejich posledního společného díla byli všichni navenek slušní občané, již dobré mravy a úctu k bližnímu předstírají, jen když se jim to vyplatí.

K odkazu československé nové vlny se hlásí talentovaný osmadvacetiletý režisér Adam Koloman Rybanský, který studium na FAMU završil filmem Kdyby radši hořelo. Jeho zápletka se rovněž točí okolo sboru dobrovolných hasičů, přitom postihuje obecnější znaky české povahy a z mnoha vtipných příhod skládá mrazivou mozaiku lidské vypočítavosti, trapnosti a zbabělosti. Podobně jako Forman s Passerem a Papouškem, i Rybanský se scenáristou Lukášem Csicselym se inspirovali skutečnými lidmi a událostmi.

Hlavní role dobrovolných hasičů Standy a Bróni měli původně po vzoru Formanových naturščiků ztvárnit neherci, kteří tvůrcům posloužili jako předobrazy. Dvojici kamarádů, co častěji hasí vlastní žízeň než cizí stavení, nakonec kvůli náročnosti hrají Michal Isteník a Miroslav Krobot. Doplňuje je Anna Polívková jako Standova těhotná manželka Jana.

Standa na otcovskou roli, a vlastně na život jako takový, není moc připraven. Bez zkušenějšího Bróni by nedokázal ani pokácet seschlý stromek na zahradě, natož odvézt ženu do porodnice. Vedle sebevědomí mu chybí i vůle něco změnit. Zvlášť na sobě. Symbolem jeho rezignace je nesmontovaná dětská postýlka, o kterou zakopává, když ráno vstává do práce. Netečnosti ve slabších chvilkách propadá i Bróňa. Náčelník hasičů teskní za nedávno zesnulou manželkou. Neví, čím zaplnit prázdné místo.

Poprvé oba muže příhodně vidíme na setmělém hřbitově, když se neohrabaně snaží dát průchod citům a nabídnout tomu druhému „chlapskou“ oporu. Funerální tóny zaznívají také v opakujícím se hudebním motivu, připravujícím nás na pozdější zvážnění. Ač se film zvenčí může jevit jako prostá lidová řachanda a nelze mu upřít divácký potenciál, jde o komedii inteligentní, smutnou, místy až melancholickou.

Rybanský vypráví vyrovnaným, ležérním tempem. Stejným, jakým plynou životy postav. Ty sledujeme během pěti velikonočních dnů a úterního střízlivění. Přiměřená stopáž a rozčlenění příběhu do šesti kapitol, variujících určité situace a kompozice, svědčí o citu pro rytmus i výrazovou úspornost. Bohatstvím významů oplývají také statické, zpravidla navíc symetrické celky kameramana Matěje Piňose, kterými se Kdyby radši hořelo nejnápadněji odchyluje od Formanovy veristické klasiky.

Herci nehybně pózující na přesně určených pozicích připomínají spíš stylizované živé obrazy, podobné filmům Rakušana Ulricha Seidla, ne autentické výjevy venkovské každodennosti. Čelně snímaní hasiči obvykle s neodmyslitelným pivkem v ruce stojí před hospodou či hasičskou zbrojnicí, nostalgicky vzpomínají na poslední pořádný požár a hlídají, aby se místní opilec Jarin neutopil v kašně na návsi. Tak jako jejich dny, ani záběry se od sebe zpočátku nápadně neliší.

S rostoucím znepokojením muži hledí též na stíhačky křižující oblohu, které – jak přesvědčeně tvrdí jeden Standův kolega, přední vesnický propagátor octa – rozprašují chemtrails. Víra v populární konspirační teorii svědčí o nenaplněné touze hrdinů po vzrušení a smyslu. Přejí si, aby alespoň hořelo, aby mohli ostatním předvést, jak jsou kompetentní a potřební. Netrvá dlouho a dostávají příležitost.

Venkovskou nudu naruší ukradená dodávka, která na velikonočním jarmarku srazí Gejzu, jediného dospělého Roma ve vsi. Řidiči se podaří včas uniknout, Bróňa přesto nepochybuje, že šlo o teroristický útok, navíc rasově motivovaný. Kromě důvěřivého Standy na svou stranu rychle získává i zbytek obce. V roli samozvaného obránce tradičních hodnot před „arabskými čmoudy“ chytá druhou mízu a zřizuje místní domobranu, aby mohlo velikonoční veselí bezpečně pokračovat.

Proti morální panice se zdá být imunní pouze Standova manželka Jana, zastupující hlas rozumu, a farář. Marně vybízí radikalizované vesničany ke křesťanské lásce, která je v jejich podání mnohem selektivnější, než by si přál Ježíš. Sám duchovní se však uzavírá do světa, v němž je každý incident vysvětlitelný božím zásahem. Většina postav sdílí potřebu učinit realitu přehlednější a snesitelnější, pomocí předsudků, slepé víry či alkoholu, a najít jednoduché vysvětlení složitých problémů.

Pro Rybanského s Csicselym ale nesnášenlivost není jen záminkou k prvoplánové legraci, čímž se jejich film liší od nedávné Mimořádné události, dotýkající se týchž ožehavých otázek. Jednání postav má hlubší opodstatnění, kterému se film snaží porozumět. Bróňa, mobilizující komunitu proti uměle zkonstruovanému nepříteli, získává zpátky ztracený pocit důležitosti. Standa, jenž vyrůstal bez otce, ho následuje, protože v Bróňovi spatřuje vzor mužství. Zároveň se kvůli tomu odcizuje Janě, která se na podněcování k nenávisti nehodlá podílet.

Na složitý vztah dvou kamarádů, jehož vývoj je páteří i emocionálním centrem filmu, se napojuje řada bočních dějových linií, které reflektují jak konstanty české mentality, třeba nevraživost vůči Romům, tak nedávné společenské dění. Reakce vesničanů na imaginárního muslimského teroristu je odrazem paranoie z časů uprchlické krize. Zděšení, že by kvůli bezpečnosti mohly být zrušeny Velikonoce, zase oživuje vzpomínky na rozruch vyvolaný vládními opatřeními proti covidové pandemii, v jejíž kritické fázi probíhalo natáčení.

Rybanského glosátorskému pohledu neunikly ani přežité velikonoční zvyky. Když hasiči vyzbrojení kladivy a sekerami na Velikonoční pondělí hrdinně kráčí hlavní ulicí, zaslechnou naléhavý ženský křik. Nejdříve zbystří, snad v přesvědčení, že muslimové, o jejichž přítomnosti jsou přes absenci důkazů skálopevně přesvědčeni, začali znásilňovat místní ženy. Pak ale s viditelnou úlevou zjišťují, že původkyní jekotu je dívka, kterou její vrstevník šlehá dvoumetrovou pomlázkou. Násilí ospravedlňované tradicí jim nevadí.

Přestože se film odehrává v jedné zdejší vísce, nevypovídá jen o češství a lokálních fenoménech, o čemž ostatně svědčí i uvedení v Berlíně. Ve vesnickém mikrosvětě, který by vzhledem k pestré typologii obyvatel mohl zastupovat mnohonásobně větší společenství, rozhodující slovo patří lidem s přístupem k informacím. K udržení pořádku není třeba násilí, toho se domobranci dopustí akorát na petlici, která jim brání v přístupu do dřevníku. Stačí přiživovat skutečnosti budící děs a tajit ty, které by obavy mohly zmírnit. Jak vědí politici celého světa, vyděšený dav, ideálně rozštěpený na různé frakce, se ovládá snáz.

Postavy podléhají dezinformacím možná až příliš samozřejmě a není vyloučeno, že se při jejich sledování někteří diváci jen utvrdí v předsudcích vůči venkovu. Až na výjimky ale protagonisté nejsou primitivními karikaturami a vedle škodolibého smíchu vzbuzují i sympatie. Za hyperbolou stále vnímáme člověka. Když Rybanský ukazuje, jak lehko podléháme mínění většiny a přesvědčení, že jsme v právu, nedělá to s didaktismem a despektem.

Zvlášť v závěru, kdy přichází pokání a odpuštění, je o poznání shovívavější než svého času Miloš Forman. Chápavý přístup začínajícího režiséra k lidským slabostem nicméně souzní s velikonočním motivem zmrtvýchvstání a druhé šance. Rozhodně nevede k omlouvání rasismu či xenofobie, které pokaždé předkládá v negativním světle.

Též další zvraty mají oporu v tom, co jsme se dozvěděli dříve. Dokonce i prudké sněžení, jež filmaře během jarního natáčení překvapivě zastihlo, je předem ohlášeno v předpovědi počasí. V dramaturgicky pevně sevřeném a výborně vygradovaném filmu většina poskytnutých informací nakonec nachází opodstatnění. K máločemu dochází bez příčiny. Mimořádnou promyšleností se vyznačují i občasné odklony od převažujícího stylu snímání. Jedno zvlášť důležité odhalení například krátce před koncem místo střihu řeší pomalý a napínavý švenk, jediný svého druhu v celém filmu.

Ani milostná scéna nasáklá octem, která by v rukou méně zručného režiséra mohla dopadnout katastrofálně, zde díky vhodnému umístění kamery, dobrému načasování a naturalistickému herectví nepůsobí nevkusně. Situačního humoru tohoto typu ubývá s tím, jak se snímek víc soustřeďuje na drama dvou zlomených existencí a stává se temnějším. Ve druhé polovině se budete nad problematickým chováním Standy a Bróni spíš zamýšlet než bavit. Ironický nadhled ale přetrvává.

Nosná výchozí situace, dobře napsané postavy a propracovaná obrazová koncepce dávají dohromady vícevrstvou komedii, která neztrácí ze zřetele ústřední téma strachu a manipulace. Rybanskému se tak stejně jako v případě jeho krátkých snímků Přátelské setkání nad sportem a Home Sleep Home, jejichž styl a témata dál rozvádí, podařilo natočit vtipný film o vážných věcech. Výjimečně dokázal zachovat jednu ze základních charakteristik komedií československé nové vlny, aniž by výsledek působil vyčpěle či křečovitě. A nejen to.

V jiných českých komediích musíme přetrpět figurky, které jsou podlé, hloupé a nakonec většinou nepotrestané. Kdyby radši hořelo představuje ojedinělý úkaz také tím, že tragikomické postavy neprezentuje jako jednoduše zlé. Pouze si vyrábějí vlastní pravdu, aby se sebou dokázaly žít. Sebevědomý režijní debut, na kterém se vedle Rybanského podílela spousta nadaných studentů a absolventů FAMU, je vynikající studií toho, jak taková pravda vzniká a proč ve snaze o její zachování můžeme ztratit přátele nebo zmeškat životní okamžiky, na nichž opravdu záleží.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.