Klusák: Iveta Bartošová a snění o 80. letech. Co lyrická minisérie cudně zamlčela

Pokud se však domníváme, že minisérie zároveň realisticky ukazuje, s kým, co a jak tehdy Iveta Bartošová zpívala, pak je dobré být v tomto očekávání velmi zdrženlivý. Scenárista a režisér Michal Samir životopisné údaje prostě svobodně ignoruje. Ivetu si tak v některých ohledech spíš vymýšlí než citlivě odhaluje.

Málo mě zná

Oč konkrétně jde? Nejsou to nakonec jen drobnosti, v nichž se chtějí vrtat odborníci a ti, kdož nepřejí popovému mainstreamu? Vůbec ne, jde o samotný příběh prvních superúspěchů, Ivetiny popularity. Největší snivá odchylka od reality se odehrává na konci posledního dílu. Televizní verze zní takto: Po smrti svého pěveckého partnera Petra Sepešiho se v létě 1985 zlomená Iveta Bartošová vrací za rodiči a sestrou do Frenštátu pod Radhoštěm. Zde jako by její kariéra na tři roky vyhasla. Až v roce 1988 do nuzného domku volá skladatel a textař Ladislav Štaidl s předzvěstí další kariéry: do telefonu jí preluduje nápěv budoucího hitu.

Jenže to nemá se skutečnou Ivetou těch let nic společného. Bartošová se na žádné tři roky nezastavila. První velký návrat zaznamenala už tři měsíce po Sepešiho smrti s písní Hej, pane diskžokej. Klip běžel v hudebním pořadu Televizní klub mladých, skladbu o diskotékové promiskuitě hrála rádia, nastal klasický příběh mainstreamizace tehdejšího oficiálního popu. Bartošová byla zpátky, a to na špici.

Brzy po Sepešiho smrti nazpívala další úspěšné songy jako Víš, lásko (hudbu pro ni napsal Ondřej Soukup). V roce 1986 přišel zlom: vyšla píseň Léto, kterou bylo možné brát jako stesk za odešlým zpěvákem. Stala se jednoznačným hitem a upevnila Bartošovou coby typ snící, melancholické dívky, pro kterou je reálný svět příliš hrubý a drsný. Právě díky Létu nechala v ústřední popové anketě Zlatý slavík za sebou všechny ostatní zpěvačky a poprvé vyhrála.

Zopakujme: Podle minisérie celou tu dobu setrvávala doma a obcházela s rodiči obec. V této časové proluce se ovšem ve skutečnosti událo nejen všechno řečené, ale i druhá zásadní věc: Bartošová přijala „lano“ od Františka Janečka a jeho kapely Kroky. Janečkův diskocirkus tehdy kraloval oficiálním médiím: impresário si do té míry šel na ruku s komunistickými kulturními politiky, že například dokázal „vyzmizíkovat“ nelichotivou a dost vtipnou recenzi novináře Vladimíra Vlasáka na Kroky z už téměř vytištěného čísla Gramorevue. Janeček neměl problém koncertovat na nejkřiklavěji svazáckých i režimních akcích: po letech to docela výstižně parodicky převyprávěl televizní seriál Svět pod hlavou z pera Ondřeje Štindla.

Pamětníkům není potřeba Kroky připomínat: v kolektivu zpíval Michal David (pro romantické holky), chlapec Pavel Horňák (pro ty nejmladší) – a typ pohledné blondýny. Tou byla nejprve Markéta Muchová, jenže její angažmá narazilo na prozaický limit: neuměla zpívat a ani Janečkova suverénní podnikavost, přesvědčená, že všechno se dá uplatit a zobchodovat, s jejím šeptáním nepohnula.

Když v roce 1986 Janeček s Davidem zjistili, že melodicky dýchající Markétu mohou vyměnit za Ivetu s reálnou schopností zpěvu, muselo se jim ulevit. Bartošová pak s Michalem Davidem nahrála duet To je naše věc, objížděla diskotéky a sportovní haly, její popularita rostla. Střihla si vokály pro soundtrack filmu Discopříběh. Zpívala v dobové úlitbě Jsme přátelé, kolektivním popovém pozdravu sjezdu Socialistického svazu mládeže.

Televizní příběh tohle všechno nahrazuje konstatováním, že Bartošová přestala pracovat v popu a bydlela s rodiči daleko od velkoměst. Jenže když s ní Ladislav Štaidl začínal jednat, nebyla usouženou zamlklou panenkou kdesi na vsi, nýbrž Zlatou slavicí. Čili jednou z nejpopulárnějších tváří československého popu. Štaidl ji navíc oslovil v době, kdy byl sám v největších problémech za dlouhá léta. Odcházel od Karla Gotta, protože byl přesvědčený, že bude produkovat Darinu Rolincovou. Ale ta ho po pár měsících vypekla – dala přednost rodinným spolupracovníkům. V téhle situaci Štaidla nová spolupráce zachránila.

A ještě k závěrečné scéně minisérie: podle titulku Štaidl telefonuje Bartošové v roce 1988. Seznamuje ji s melodii písničky Málo mě zná. Jenže ta byla hotová a odevzdaná v Supraphonu v květnu 1987, koneckonců šlo o singl z celého elpíčka, které Štaidl s Bartošovou vzápětí vydal. Těžko říct, proč šli autoři proti faktům, která lze ověřit tak jednoduše.

Strýčkové z podivného showbyznysu

Je zřejmé, a opakovaně to bylo napsáno, že minisérie vypráví „pohledem Ivety“, snad i napůl snivě. Nikdo od melodramatického příběhu nežádá lekci z nedávných dějin. Avšak pokud se ptáme, jak autoři do příběhu začlenili prostředí dobové pop-music a médií, pak je třeba říct, že se to skoro nestalo. Postava kapelníka Vlasty, kterého hraje Igor Chmela, reprezentuje všechny a nikoho v Bartošové začátcích.

V televizi si její přítomnost ohlídal režisér Jaroslav Vašta, který tvrdě prosazoval „své lidi“ už od šedesátých let. Svou roli sehrál Pavel Vaculík: redaktor rozhlasu, jenž muzikantům nabízel vlastní písně a pak jim zajišťoval místo v médiích. Pro redaktory byl takový vydaný a vysílaný song vítaným přivýdělkem: a mohli si připadat trochu jako producenti.

Pop v reálném socialismu nebyl normálním prostředím pro vytváření hudby. Bylo to střežené území, v němž si konkurovalo několik kariéristů a které vyneslo ke slávě leckdy i ty, kdo toho moc neuměli. Tenhle rámec seriál nijak nezohledňuje. Přitom bychom mohli sledovat, jak se s tímhle vším Bartošová střetávala: následovala své rádce ze submisivity? Z touhy po kariéře? Měla svou verzi toho, co se kolem ní děje? Musela podstoupit nějaké těžší rozhodnutí, nebo skutečnosti kolem sebe prostě přijímala?

Jistě by o ní mohl vyprávět i textař jejích duetů se Sepešim nazvaných Knoflíky lásky a Červenám. Jan Krůta je dodnes aktivní, jako člen Rady Českého rozhlasu ovlivňuje podobu veřejnoprávního rádia. A jak asi vypadala komunikace křehké Bartošové s bossem Janečkem, který si nebral servítky a o své největší hvězdě rozhlašoval, že až on naučil Michala Davida jíst příborem?

A když už se nejistá Iveta pohybuje ve vypravěčském vzduchoprázdnu, napadne nás: Co konkurence? Bartošová a Sepeši přece tvořili jen jeden z usměvavých, korektních, uměle založených párů těch let. Setkala se někdy s dvojicí Linda Finková a Pavel Noha? Co jména Petra Zámečníková a Jiří Strnad, opakuje ještě dnes ozvěna českých hitrádií jejich Lítáme v tom? Museli se potkat. Nenahlédla Bartošová v jejich naději na úspěch, poslušnosti a omezeních kus vlastní popové řehole?

A snad nejnaléhavější otázka: Jak to všechno, ksakru, prožívalo její dvojče Ivana, ta, která také chtěla zpívat, také měla potenciál a se sestrou ji sbližovalo tak těsné pouto? Když ji navíc hraje výborná Eliška Křenková, chtělo by se vědět o téhle postavě víc.

Oči skutečné Ivety

To jsou jen úvahy nad možnými motivy, jež nabízí skutečná historie. A dobová videa inspirují ještě k jedné poznámce: v televizních vystoupeních nejedná Iveta Bartošová vůbec tak plaše a nejistě, jak ukazuje minisérie. Podívejte se na ty záznamy, hned od roku 1984. Otrkala se rychle, ví, co chce říct. Možná je v byznysu nová, ale orientuje se. Její pohledy na mužské partnery nejsou prosté koketní otevřenosti. Je to jiná Iveta.

Herečky a herci režiséra skvěle podrželi, bez ohledu na řídkost příběhu: Anna Fialová udržela plachost, nejistotu a vylekanost na dlouhých plochách citlivě a variabilně. I ostatní sugestivně ztvárňují různé druhy traumatu: jen se občas zdá, že načuřenost Miroslava Hanuše a zděšení Aleny Mihulové, představitelů zpěvaččiných rodičů, pramení z hlubokých nejistot, co mají vlastně hrát. Podobně nijaký je i přístup scénáře k reálným událostem Bartošové života.

Předloží nám časem někdo ve jménu cituplného melodramatu film, kde bude bohém Petr Hapka v osmdesátých letech objevovat neznámou Hanu Hegerovou? Aneb: Minisérie Iveta ignoruje zpěvaččin životopis tak překvapivým způsobem, že opouští úkol vyprávět o skutečné Ivetě. O skutečném popu a životě československých osmdesátek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.