Láska a láva. Výbuchy vulkánů i citů si podmaňují karlovarské publikum

Nejmladší syn Haider si v přísně patriarchální rodině, které ze svého invalidního vozíku vládne otec „despota“, jen obtížně hledá místo. Žena chodí do práce, bratrova manželka rodí jedno dítě za druhým a Haider je zatím „hospodyňkou“. Když mu kamarád dohodí práci, není zrovna taková, na jakou by otec mohl být pyšný. Haider se přesto stává doprovodným tanečníkem v divadle, kde jsou hlavními hvězdami trans umělci.

Režisér Saim Sadiq po premiéře svého snímku v Cannes poznamenal, že pákistánská společnost je poněkud schizofrenní. Na jedné straně svázaná mnoha především náboženskými tradicemi a násilím vůči některým menšinám či komunitám, na druhé má progresivní zákony z toho hlediska, zda se někdo cítí být mužem, ženou, či kýmkoli.

A film Joyland skvěle zachycuje nejistoty, které se týkají nejen sexuální či genderové identity, ale také obecnějších společenských otázek. Je to promyšlený, ale zároveň vtipný pohled do složité dynamiky jedné rodiny, v němž se odráží chod celé pákistánské společnosti. Sadiq s citem odhaluje absurditu některých místních pravidel, přitom vypráví poměrně univerzální příběh o lidech, kteří touží jen být šťastní.

Podobně jako íránský režisér Asghar Farhadí ve svém ceněném dramatu Rozchod Nadera a Simin i jeho pákistánský kolega staví komplexní, avšak svižné rodinné drama, v němž má každá postava prostor i vlastní hlas. Upjatý otec dovede být nechtěně komický, ale v závěru také tragický hrdina, jenž je obětí vlastní nemohoucnosti a samoty. Haiderova žena se vzpírá zavedeným pořádkům, podle nichž manželka musí hlavně pečovat o svůj vzhled či se starat o rodinu a domácnost.

A Haider? Ten navzdory počáteční nemotornosti podléhá kouzlu tanečních vystoupení i trans tanečnice Biby. Jejich románek je natočený přirozeně, nestaví na odiv komplikované téma proměny identity, ale přitom se mu daří to, co mnoha jiným filmům ne.

I pro vnímavé a otevřené diváky mohou snímky na podobné téma někdy působit neuchopitelně či přepjatě. Zdá se, jako by hrdinové reagovali až příliš podrážděně kvůli drobnostem, bazírovali na detailech. Joylandu se daří ukázat, jak zranitelný člověk je, když prochází podobnou genderovou proměnou, proč například může až nepřekonatelně bolet zdánlivá drobná neobratnost během počátku milostné hry natolik, že to vede k rozkolu.

Přitom ale Joyland dovede vyvolat i euforii – z tance, hudby, z nápaditých momentů. Scéna, v níž Haider veze na motorce večerním městem obří podobiznu Biby, jež má viset jako reklama na divadelní show, aby ji poté ukryl přes noc na střeše svého domu, patří k dosavadním vrcholům karlovarského festivalu.

Vůbec je prozatím 56. ročník ve znamení nezvyklých, přitom odzbrojujících romancí. V dalším snímku o doslova výbušné podobě lásky portrétovaný vztah zahrnuje dva vědce a nespočet vulkánů. Režisérka a producentka Sara Dosaová v dokumentu Erupce lásky líčí osud slavných vulkanologů Katji a Maurice Krafftových, kteří se celoživotně věnovali nebezpečnému koníčku.

Navštívili přes 150 sopek, natáčeli o nich filmy, psali knihy. S cílem proniknout do tajemství živlu, který při svých výbuších dosahuje síly, jež je pětadvacettisíckrát ničivější než jaderná bomba shozená na Hirošimu.

Herečka Miranda July podmanivým hlasem namluvila tento poetický příběh o lidech vydávajících se všanc silám, jejichž intenzita je nad lidské chápání. Erupce lásky mísí uhrančivé záběry na masy žhavé lávy či valící se šedivá „mračna“ schopná smést celé vesnice, jež sami Krafftovi zachytili během mnohaletých výprav, s hravou animací i archivními vystoupeními.

Navzdory tomu, že jde o dokument, vyznívá jako až hypnotické vyznání lásky dvěma neohroženým průzkumníkům, kteří žili jen jeden pro druhého a společně pak pro svůj vědecký zápal.

Dvojice se nezalekla ničeho. Vyplout na jezero plné kyseliny, která umí rozežrat i ocelové lano, v gumovém člunu z bazaru? Proč ne. Zatímco jiní geologové kroutili hlavou, manželé Krafftovi jen s pomocí pádel tři hodiny zápasili s živlem, který by je během chvíle pohltil.

Podobné filmy o vědcích průkopnících často líčí posedlost, s níž se výjimeční jedinci musí a chtějí oddat svému výzkumu. V případě manželů Krafftových se ale mnohem více hodí slovo vášeň či láska. Je to patrné z mnoha archivů, v nichž se jejich obličeje noří mezi skalisky v až dětském úsměvu, v prostém a čistém nadšení z toho, čemu se právě věnují.

V jedné chvíli snímek rozdíl mezi oběma demonstruje přirovnáním ke zvířeně. Zatímco Katja je jako pták, Maurice připomíná rypouše sloního, okolo něhož právě na jednom záběru pobíhá.

Erupce lásky jsou opravdu takřka mytickou pohádkovou romancí o dekády trvajícím poutu mezi ptáčkem a rypoušem, kteří se pohybují v blízkosti smrtícího živlu. Byť tato atmosférická love story podpořená snovými skladbami například od skupiny Air naráží na krutou realitu faktů.

I tragický konec obou vědců, kteří zahynuli v roce 1991 při snaze pokračovat v natáčení nebezpečí sopečných erupcí, má zvláštní sílu, která se vzpírá skutečnosti. A spíše připomíná závěr nějaké romantické básně z 19. století. Dva lidé oddaní své celoživotní vášni, o jejímž nebezpečí stále hovoří, končí v běsnícím živlu, o jehož přesném chování lze navzdory vědeckému úsilí vést jen přibližné odhady.

Poslední projekt Krafftovi točili, aby zabránili podobným neštěstím, jaké roku 1985 v Kolumbii vedlo k úmrtí okolo 25 tisíců lidí, neboť úřady nebraly vážně výzkumy vědců. Tam, kde nepomohly psané závěry vědců, zabraly právě tyto videozáběry, v nichž se krása mísí s hrůzou. Příště už došlo k evakuaci včas. Erupce lásky tedy sice končí tragicky, přesto jde o film, který má až povznášející moc. Česká kina ho začnou promítat 14. července.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.