Láska irského druhu. V románu osmdesátník teprve před koncem života přiznává emoce

Román Když je vše řečeno, pozdní debut irské spisovatelky Anne Griffin, se vyznačuje svébytnou atmosférou plnou bilancování, truchlení a viny.

Hrdina knihy, kterou v překladu Markéty Hofmeisterové vydalo nakladatelství Dybbuk, připíjí pěti lidem. Těm, kdo pro něj v životě nejvíc znamenali: bratrovi Tonymu, jenž tragicky zahynul, švagrové Noreen, nenarozené dceři Molly, manželce Sadie a synovi Kevinovi. Ten se vzepřel rodinné tradici, nezasvětil život zemědělství a správě pozemků, ale dal se na novinařinu a žije v USA.

Jedná se o speciální večer, kdy už není potřeba nic skrývat. Lze tak odtajnit i léta udržovaná tajemství. Jedno je spojené s Mauricovým dětstvím, kdy si při dětské hře schoval ztracenou minci, nevěda, jak významnou má hodnotu.

Kolem mince Anne Griffin splétá příběh, který se jako červená niť táhne celým hrdinovým osudem. Coby dítě z prosté rodiny chodil pracovat na statek, kde se k němu statkář choval násilně. Později Mauricova rodina zbohatla díky skupování pozemků a on je dnes bohatý. V jednu chvíli tajně zachrání skomírající byznys statkářovy rodiny.

Sebekriticky dovede protagonista nazírat bolestivější etapy života. Jako když jeho těhotná žena přestala cítit pohyby dítěte. Místo aby jednal a odvezl ji do nemocnice, Maurice šel zařizovat svoje obchody. Teď ho sužuje vina a s dcerou, která nikdy nespatřila světlo světa, o tom nepřestává rozmlouvat. I jí věnuje jeden z přípitků.

Další je určený manželce. Z toho, co Maurice líčí, si vztahově lze vzít mnohá ponaučení. Hrdina lituje, že nebyl velkorysejší, například nedovoloval, aby si po obědě v restauraci dávali čaj. Přece si ho mohou uvařit až doma a zbytečně neutrácet.

Je evidentní, proč na to teď vzpomíná: lituje své malichernosti, zřejmě kvůli nuznému původu a přísné výchově byl chladný a šetřivý. A s tím souvisí i ztracená mince, která, jak se později ukáže, má obrovskou hodnotu. Není důležité, jakou. Pro Maurice představuje destruktivní moc peněz, symbol jeho celoživotní lakoty.

Hrdina v monologu líčí vše, co za života neřekl. A není toho málo. Na jednom místě přiznává, že nebyl zrovna mluvný: „A co se týče irských mužů, musím ti říct, že čím jsme starší, tím je to s námi horší. Jako bychom zalezli hlouběji do své samoty. Svoje problémy si prostě řešíme sami. Sami sedíme v baru a omíláme v hlavě pořád dokola tu samou věc,“ uvažuje.

Emoce jsou něco, co Maurice neuměl projevit ani sdílet. Až nyní jako by se stavidlo uvolnilo a došlo k čemusi neodvratnému, kdy může být vše řečeno. Vychází najevo, že Maurice si celý život byl vědom svých nedostatků, ale nedovedl s nimi nic udělat. Uměl lásku projevovat jen v náznacích, říká tomu láska irského druhu, „odtažitá a rozpačitá ze své vlastní lidskosti“.

Autorka knihy, dnes třiapadesátiletá Anne Griffin, nepsala odmalička. Vystřídala vícero zaměstnání. Pracovala v knihkupectví Waterstones, kde byla blízko literatuře a spisovatelům. Pak na noční helplince pro oběti násilí, kde byla blízko lidským příběhům. Studovala sociální práci a vykonávala ji jak při kontaktu s klienty, tak coby manažerka. Ale něco ji táhlo k psaní. Několik jejích povídek otiskly noviny či časopisy a získala za ně ceny. Nakonec vystudovala tvůrčí psaní a napsala Když je vše řečeno, svůj debutový román.

Musela si sedmatřicetkrát přečíst odmítavou reakci nakladatelů, než kniha před třemi roky vyšla anglicky. Od té doby získala Irskou knižní cenu pro objev roku a byla přeložena do dvou desítek jazyků.

Samozřejmě není dokonalá. Základní zápletka založená na ztracené minci působí klišovitě a příběh zbytečně komplikuje. Mnohem cennější se zdá odvaha, s níž autorka nahlíží do mužského myšlení. Bilancování a truchlení hlavního hrdiny vystihla plasticky: jako autentický vhled do duše, která je křehká a citlivá, jen se to celý život bála dát znát.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.