Moje nejzásadnější skladba. Ondřej Štochl pracuje s hendikepovanými studenty

„Říkám si, že bych teď měl být děsně happy, protože se mi blíží premiéra. Těším se na ni: je to nejzásadnější skladba, jakou jsem zatím vypotil,“ říká Štochl ke kompozici, jejíž původně plánovanou premiéru před dvěma roky zhatila protipandemická opatření. „Chtěl bych, aby hudba odrážela schopnost přijímat druhého člověka takového, jaký je,“ vysvětluje skladatel, podle nějž toto přijetí musí být bezpodmínečné.

„Z přijetí bychom měli vycházet, jenže naše dráha spíš připomíná spirálu, jejíž střed má být východiskem. My se k němu ale dostáváme až nakonec,“ uvažuje sedmačtyřicetiletý autor o cestě, která je podle něj sice dlouhá, avšak s nakonec jednoduchým výchozím bodem. Ve Třech větách o přijetí ho zrcadlí zobcové flétny, které umějí nejlépe ztvárnit jednoduchost. Klarinetový part je naopak bohatý a emočně pestrý. Jsou to pomyslné signály, k nimž orchestr hledá chybějící články.

Autor díla na pražské Konzervatoři Jana Deyla pracuje s hendikepovanými studenty. „Dnes už ve škole nemáme většinu nevidomých, jak tomu bývalo dříve, ale přibylo autistů,“ zmiňuje Štochl principy práce s lidmi, kteří jsou vnitřně křehcí. Ke každému je potřeba přistupovat individuálně a jejich životy nepostrádají dramata, ačkoliv to navenek není znát, vysvětluje. „Křehkost se ale neztrácí ani v pozitivním momentu vyjádření blízkosti a naděje, že můžeme porozumět obtížně znatelným hnutím lidské duše,“ pokračuje komponista, pro nějž jsou nedílnou součástí sdělení také jeho základní duchovní principy.

Minulý rok Supraphon a Český rozhlas vydaly Štochlovo druhé profilové album nazvané Echo fragile. Podle skladatele má charakter trychtýře, jenž se od úvodní kompozice nazvané Advent sbíhá ke zdroji. Tím je paradoxně závěrečná skladba Epilog, jež měla kdysi uzavřít jeho hledání stylových konstant. Teď je na konci alba, ale zároveň představuje začátek cesty k tomu, jak celá nahrávka vypadá.

Jednu ze zásadních položek Echa fragile představuje smyčcový kvartet Pramen z jeskyně bezmoci. Patří k řadě Štochlových prací týkajících se autistů a jejich komunikačních problémů. „Často si o nich myslíme, že jsou roztomile mimo dramatické životní situace,“ zmiňuje běžně rozšířený omyl. „Ve skutečnosti se autisté nuceně uzavírají do oněch jeskyní bezmoci, což je jejich vnitřní životní svět, který je jen malou komůrkou, kde se člověk cítí bezpečně,“ dodává. Dokud autista pramen nenajde, nemůže podle Štochla ani vyjít ven.

Skladatel zdůrazňuje, že od lidí s poruchou autistického spektra se lze naučit nevzdávat se svých odlišností. „Kolem nás je množství konformity a my se můžeme odnaučit stydět za to, co na nás konformní není,“ naznačuje Štochl, jak předejít krizi vlastní identity a zároveň pomoci druhým, aby do ní nezabředli.

Připouští, že nemá spolehlivý návod, jak si udržet čistotu vlastního hudebního jazyka. Pomáhá si zpětnou sebereflexí, když poslouchá své starší skladby a sleduje křehkou rovnováhu jednotlivých složek. Ta je pro něj nejdůležitější. „Důležité je nebát se, že bude moje skladba něčemu podobná,“ poznamenává.

S prvním profilovým albem Na cestě k vlídnosti vydaném roku 2015 se pokoušel dojít ke křehčímu hudebnímu jazyku, který by spíše sledoval vjemy posluchačů, než aby jim diktoval, jak se mají cítit. „Soudobá hudba je jediným médiem, které má dostatečné množství odstínů potřebných k tomu, abychom byli vyslyšeni,“ vrací se Štochl k tématu přijetí. Intimní komunikace v tomto smyslu dnes podle něj schází ve společnosti ze všeho nejvíce. „Soudobé je všechno, co se dnes napíše,“ upozorňuje na nejasnost termínu soudobá hudba muž, který aktuálnost sdělení podmiňuje především onou intimitou.

Štochlova kompozice Sotto voce – česky Polohlasem – byla v prosinci 2020 součástí projektu Hudba k siréně. Jednalo se o dvacet krátkých skladeb objednaných českým Orchestrem Berg jako součást zkoušky sirén každou první středu v měsíci. Kompozice měla premiéru v Klášteře bosých karmelitánů na Hradčanech: zvuk sirény do něj doléhal tak tiše, že mu hudba musela ustoupit takřka k šepotu. Posluchači se museli hodně namáhat, aby samotný signál sirény zaslechli.

Pro Štochla se jednalo o další příležitost k vyvažování protikladů, které je mu vlastní. Zároveň při tom uplatnil svou lásku k prostorovým kompozicím, tedy takovým, při nichž jsou nástroje rozmístěny v různých částech sálu. „Hodí se mi to ke zvýraznění věcí, které nechci suplovat dynamickými rozdíly nebo odlišnější akordikou,“ vysvětluje. Má rád, když je hudba vnitřně pestrá, jemné rozdíly ale nechce příliš zdůrazňovat, protože hrozí jejich zhrubnutí. „Prostorové skladby jsou pro mě snaha zachovat jemnost jazyka, ale dopřát mu silnější výrazové parametry,“ poznamenává komponista, který i ve Třech větách o přijetí umístí zobcové flétny na varhanní emporu pražského Rudolfina.

Jemné komorní přemýšlení neopouští ani ve skladbách pro velký orchestr. „Když bude na pódiu šedesát hráčů Symfonického orchestru Českého rozhlasu, tak chci, aby měl každý z nich konkrétní důvod tam být,“ říká Štochl k úterní premiéře a své orchestrální práce přirovnává ke zmnožené komorní hudbě.

V menších obsazeních Štochl trvá na jasné vizi, kdo bude hrát. „Musím vědět, že interpret může a chce být zrcadlem, které potřebuji,“ zdůrazňuje potřebu delšího kontaktu, umožňujícího dobře poznat hudebníka. „Musím vědět, že spolupráce půjde dál než k preciznímu přehrání mých not,“ pokračuje. Taková interpretace podle něj přináší nejhorší výsledky: hudebníkovi sice není co vytknout, zároveň je ale znát, že vůbec nerozumí tomu, co hraje.

Jako příklad ideální spolupráce Štochl uvádí skladbu Advent, pro kterou si na základě dlouhodobých zkušeností vybral coby sólistu vibrafonistu a hráče na bicí nástroje Martina Opršála. Podtitul kompozice zní „o příchodu anděla JIN“, pojednává o lidech, kteří při individuálním kontaktu – ať už osobním, či pracovním – umějí naslouchat a nezkreslovat to, co uslyší. Pouze vše zasadí do kontextu, který druhého člověka obohatí.

„Proto jsem skladbu napsal pro Martina Opršála, který tyto interpretační požadavky ještě převyšuje,“ říká skladatel. Pro Opršála a houslistku Terezu Horákovou koncipoval i rozsáhlou kompozici Ve dne stíny, v noci světlo, kterou v prosinci 2017 uvedl Orchestr Berg. S Horákovou pak Štochl natočil ještě sérii deseti intimních Mikroludií.

Sólový part při premiéře Tří vět o přijetí bude toto úterý hrát klarinetista Karel Dohnal, skladbu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nastudoval Pavel Šnajdr, což je dirigent opery brněnského Národního divadla a zakladatel souboru Brno Contemporary Orchestra. Na programu jsou dále Preludium k Faunovu odpoledni od Clauda Debussyho, První rapsodie pro klarinet a orchestr od Clauda Debussyho a Španělská rapsodie Maurice Ravela. Přímý přenos koncertu bude od půl osmé večer vysílat stanice Český rozhlas Vltava.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.