Monumentální sci-fi v Rudolfinu. Příhodova výstava oslní každého

Pro mladší ročníky Příhoda zasluhuje znovu představit. Jako středoškolák objevil knihu Minimal & Earth & Concept Art, kterou roku 1982 vydala Jazzová sekce, a pochopil, že jeho uměleckou cestou je úplná volnost: pracoval přímo v lese a vytvářel instalace, jež mohla spatřit ponejvíce zvířata.

Zaujaly ho krajinné projekty Ivana Kafky. A když nastoupil na pražskou Akademii výtvarných umění, výrazně se profiloval pod vlivem geometrických prací výtvarníka Stanislava Kolíbala či monumentálních soch Aleše Veselého.

Jako žák třetího ročníku na studentské výstavě v roce 1993 představil objekt Billboard, jehož vyzrálost a preciznost překvapila odborníky i laiky. Plechové pláty zavinuté do šroubovice ve stylu Kleinovy lahve, tedy geometrického útvaru bez vnitřku a vnějšku, Příhoda umístil do ocelového rámu velkého jako billboard. Předznamenalo to jeho styl.

Už o rok dříve zabodoval v pařížském Muzeu současného umění, kde představil kruh vetknutý do překladu dveří – dnes patří do sbírek Galerie hlavního města Prahy. Další jeho tehdejší instalaci nazvanou Scéna raně gotické kaple lze momentálně vidět na výstavě Heroin Crystal v pražském Domě U Kamenného zvonu.

Začátkem 90. let chyběl nejen kvalitní materiál a moderní technologie, ale také mecenáši a trh. Příhody si však všiml čerstvý galerista a začínající sběratel Karel Babíček, který mu dal šanci ve své galerii Behémót na pražském Starém Městě. Umělec tam vystavil objekty v podobě velrybích torz a nazval je fyzikálním zápisem zvuků, jež vydávají. Když je galerista zakoupil, autor získal prostředky na další práci.

Babíček mu později dal příležitost v nejkrásnější pražské galerii, funkcionalistické Nové síni, kde byl toho času hlavním kurátorem. To už bylo zřejmé, že vsadil na správného koně – Jiřího Příhody si začala všímat média a roku 1997 jako jedenatřicetiletý získal Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Právě pro Novou síň umělec vytvořil dvě monumentální instalace: Potopu v podobě negativního otisku povrchu zvlněné mořské hladiny a „zvukovou stavbu“ Music for Prague, na které spolupracoval s britským hudebníkem Brianem Enem. V kontaktu jsou dodnes, momentálně se domlouvají na možnosti ještě jednou Prahu společně překvapit.

Jiný předvídavý galerista Jiří Švestka zase podpořil Příhodovy monumentální chrliče, vytvořené podle skutečných tvarů z newyorského mrakodrapu Chrysler Building a vystavené roku 1994 v prestižní berlínské galerii Martin-Gropius-Bau. Dva původní a šest nových budou v průběhu června instalovány ve dvoraně Rudolfina, kde minulý měsíc začala Příhodova nejnovější výstava.

Dnes šestapadesátiletý tvůrce zde pracuje se svými archetypálními útvary, které můžeme zjednodušeně nazývat šroubovicí, archou a věží. Pohybují se na hraně umění a architektury.

Snesou srovnání s pracemi dnes již nežijícího amerického sochaře Vita Acconciho, známého radikálními intervencemi a přestavbami výstavních prostor, Příhoda je však techničtější a něčím lyričtější. Techničtější tím, jak repetitivně a důsledné rozvíjí několik vyzkoušených architektonických principů: poetický pak příběhem, často skrytým, ale v průběhu let doplňovaným a upřesňovaným. Nejde mu jen o to prvoplánově oslnit.

Jeho instalace popírají novorenesanční interiér Rudolfina. Dva menší sály vyplňují objekty: nově zrekonstruovaná Pouštní bouře, která napodobuje písečnou dunu, a původní Potopa z 90. let. Obě jsou vyrobeny ze speciálního polystyrenu a pocitově představují zrcadlové objemy – hladina nad hlavou, poušť na zemi. Divák do nich může vstoupit a pobýt pod pomyslnou vodou, dohromady však objekty neuvidí. Jejich okolí Příhoda obestavil různě sníženými podchozími „stropy“ a přepážkami evokujícími labyrint.

Jednomu velkému sálu dominuje točitá věž s ornamentální šroubovicí, z níž se člověku naskytne nečekaný pohled na historický prostor. Spojnici k mistrovskému objektu ve tvaru archy pak tvoří poloprůhledný zatočený tunel, kde najdeme deskriptivní kresby objektů. Ty autor pořizuje vždy ex post, když je práce dokončená, nebo zatímco čeká, až bude fyzicky vyrobena podle už hotového návrhu.

Druhý velký, opulentně vysoký sál Rudolfina ve třetinové výšce přepažuje nová podlaha, ze které ční nesymetrická archa. Sestává z kovových plátů a připomíná monstrum uvízlé v hladké hladině. Pod ni je možné sestoupit do spodní části a prohlédnout si dutou schránku obludy zespoda. Jinými slovy: člověk chodí po Rudolfinu ve výšce asi tří metrů.

První verze vznikla v umělcově hlavě před devíti lety, pak podle ní vytvořil architektonický útvar, do něhož mohli lidé vstupovat nebo v něm bydlet. Stál v zahradě pražského Trojského zámku, kde Příhoda v roce 2016 vystavoval. Následně objekt přestěhoval do Lubné u Litomyšle, kde se z něj až do pandemie koronaviru stala alternativní galerie.

Už od roku 2012 zároveň Příhoda průběžně stavěl různé menší příbytky, něco jako luxusní zahradní domky pro své děti žijící v Americe. První pandemický lockdown strávil v texaském městě Austinu, kde také vymyslel první předzvěst „archy“. Otevřená půlkruhová scéna, zamýšlená jako schránka pro kvantový počítač, se stala modelem pro nynější objekt v Rudolfinu.

Příběhy Příhodových děl někdy nejsou lehko uchopitelné, jak konstatuje teoretik a historik architektury Christopher Long v jemu věnované knize, vloni vydané nakladatelstvím Kant. Těm objektům ale není potřeba plně porozumět. Samy o sobě jsou esteticky dokonalé a většinou mají i užitnou funkci. Relativizují pohled na skutečnost, zpochybňují stereotypní měřítka, působí jako sci-fi. Jsou jedinečné a světové. V Jiřím Příhodovi máme představitele současné objektové tvorby číslo jedna, na kterého můžeme být bez patosu pyšní.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.