Myslel, že mu vražda projde. Film se vrací k zabití novinářky konstruktérem ponorek

Zchudlý student Raskolnikov, protagonista románu Zločin a trest od Fjodora Michajloviče Dostojevského, přesvědčuje sám sebe, že určité zločiny jsou ospravedlnitelné. Sice zavraždil a okradl starou lichvářku, tím se ale osvobodil od chudoby a bude moct vykonat velké činy, k nimž byl předurčen, věří morální relativista. Zřejmě by si v lecčem rozuměl s dánským vynálezcem Peterem Madsenem. Ten se přesvědčen o vlastní nadřazenosti domníval, že mu projde vražda.

Naznačená paralela americkou dokumentaristku Erin Lee Carrovou nejspíš inspirovala k tomu, aby první část svého dokumentu o Madsenovi nazvala Zločin a druhou Trest.

Madsenovou obětí byla třicetiletá švédská novinářka Kim Wallová, tehdy žijící v Kodani. Muž, který stejně jako jiní miliardáři s narcistní poruchou osobnosti snil o výletu do kosmu, ji fascinoval svou výstředností. Vyrobil několik raket i funkční ponorku jménem Nautilus. Právě v ní s ním Wallová v srpnu 2017 měla udělat rozhovor. Po domluvené schůzce už ji však nikdo nespatřil.

Madsen zpočátku tvrdil, že po interview ji živou a zdravou vysadil na břehu. Dánské policii a námořnictvu se ale vysvětlení nezdálo, už kvůli okolnostem konstruktérova zadržení, během něhož nechal milované podmořské plavidlo potopit.

Do vyšetřování se coby odbornice na ponorky zapojila i poručice Dánského královského námořnictva Ditte Dyreborgová. Když sestoupila do Nautila, který musel být vyzvednut ze dna oceánu, čekal ji šokující nález. „Viděla jsem něco, co vypadalo jako kus masa,“ popisuje v dokumentu. Pod tlakem přibývajících důkazů Madsen změnil výpověď. Prý šlo o nešťastnou náhodu. Wallové spadlo na hlavu bytelné víko ponorky, na místě byla mrtvá, on v panice rozčtvrtil její tělo a naházel jednotlivé kusy do moře.

Jak později vyšlo najevo, ani tato verze nebyla pravdivá. Zločin, za který byl po široce medializovaném procesu odsouzen na doživotí, konstruktér dopředu naplánoval.

Případ připomínající zápletky temných skandinávských detektivek se již předloni dočkal pečlivé televizní dramatizace. Dánskou minisérii Případ: Ponorka začátkem letošního roku uvedla Česká televize. Showrunner Tobias Lindholm vyzdvihuje primárně práci vyšetřovatelů, vynálezce Madsena záměrně opomíjí. Nechtěl mu udělat radost tím, že ho znovu zviditelní.

Dvoudílný dokument od Erin Lee Carrové se však vyplatí zhlédnout i těm, kdo koncentrovanou sérii již viděli. Byť nás také krok za krokem provádí vyšetřováním a neopomíjí žádné klíčové odhalení, zároveň nabízí jiný přístup, víc psychologický než investigativní, i odlišný úhel pohledu.

Působivý film, v němž rozhovory se zaangažovanými osobami a segmenty z televizních zpráv prokládají thrillerové záběry mořského příboje, zohledňuje individuální příběhy Kim Wallové a Petera Madsena. Snaží se pochopit jejich motivace.

Větší prostor režisérka – stejně jako ve svých dřívějších dílech o zpěvačce Britney Spearsové nebo sexuálním obtěžování amerických atletek – nabízí ženám a tomu, jak se cítí v nehostinném mužském prostředí. Kromě poručice Ditte Dyreborgové, která v Lindholmově sérii kupodivu vůbec nevystupovala, se ke slovu dostává třeba soudní kreslířka. Sugestivně líčí diskomfort pramenící z dlouhých hodin strávených v jedné místnosti s chladnokrevným vrahem.

Na Wallovou, jež vystudovala žurnalistiku v New Yorku, pochvalně vzpomínají kolegové i bývalý profesor. Oceňují její novinářský cit, zvědavost a odhodlání. Za reportážemi cestovala po celém světě. Často do nebezpečných lokalit. Násilí ji nakonec dostihlo, jak už tomu u útoků se sexuálním podtextem často bývá, nedaleko domova.

Film si všímá podobného fenoménu jako Stieg Larsson ve thrillerové knižní sérii Milénium. Navenek jsou vyspělé severské země pro ženy kvůli hluboce zakořeněné mizogynii v něčem srovnatelně nebezpečné jako státy, vůči jejichž domnělému barbarství se rádi vymezujeme.

Pro Madsena, vzrušovaného bolestí a násilím, byly osoby opačného pohlaví jen hračkami. Podle jedné z bývalých partnerek, na kameru hovořící anonymně, se domníval, že si s ženskými těly může dělat, co se mu zlíbí, protože jejich účelem je dopřávat mu rozkoš.

Nesnášenlivost k ženám v této kauze neprojevoval jen Madsen, sexuální deviant s psychopatickými sklony, ale také některá média a mnozí zástupci veřejnosti, dopouštějící se učebnicové sekundární viktimizace. Podle nich byla vinna novinářka, když jednala neobezřetně, ne muž, který ji zneužil, zabil a rozřezal.

Snaha splatit dluh médií vůči zavražděné však vede k jisté jednostrannosti. Na adresu Kim Wallové v dokumentu zaznívá samá chvála. Ostatní o ní mluví výlučně v superlativech jako o velké naději švédské žurnalistiky. Nepřipomíná komplexní lidskou bytost, spíš světici.

Portrét Petera Madsena má více vrstev a paradoxně vyznívá opravdověji. Závěrečné konstatování, že Wallová byla zajímavější než její vrah, a měli bychom jí tudíž věnovat víc pozornosti, proto nezní moc přesvědčivě.

Po příčinách Madsenova chování autorka pátrá mimo jiné v dětství – vyrůstal jen s násilnickým otcem, kterého připodobňoval k dozorci z koncentračního tábora. O svém zaujetí zlem, jež ho vzrušovalo víc než dobro, se rozepisoval na blogu, z něhož dokument cituje. Vedle slov samotného Madsena, jehož tvůrci navštívili i ve vězení, se ale psychologický profil pachatele zakládá hlavně na výrocích jeho někdejšího přítele. Podle něj byl vraždící inženýr bez svých raket a ponorky jen „divný narcista, který mele nesmysly“.

Film se sice zdárně vyhýbá tomu, aby vynálezce vykreslil jako monstrum z hlubin, kvůli absenci názoru odborníků na lidskou psychiku ale řada závěrů působí jako troufalé spekulace. Také jiná nosná témata, o něž se vyprávění párkrát otře, například vraždy nepohodlných novinářů či voyeurismus společnosti hltající příběhy o skutečných zločinech, tvůrci zpracovali dost polovičatě.

V konkurenci jiných true crime dokumentů nepatří Kim Wallová: Ztracena v moři ani k těm nejsoustředěnějším. Mnoho informací opakuje nebo odvádí pozornost od ústřední kauzy.

Nejlépe obstojí ne jako zasvěcená analytická sonda do duše psychopata nebo do problematiky investigativní žurnalistiky, ale jako příspěvek k žánru scandi noir, jehož ponurý styl Erin Lee Carrová zkouší imitovat. Kamera se opakovaně noří pod zlověstnou mořskou hladinu, nebo pomalu vplouvá do útrob liduprázdné ponorky. Zpovídaní aktéři v ilustračních záběrech procházejí neosvětleným parkem, v jehož temnotě tušíme něco hrozivého.

Pokud hledáte napínavé krimi s trochou psychologie, společenské kritiky a morálních dilemat, dvou hodin strávených převážně v chladných severských vodách nebudete litovat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.