Na prahu osmdesátky napsala první prózu. Nobelistku Glückovou inspirovala dvojčata

Kniha nazvaná Marigold and Rose čítá 64 stran, vyjde v říjnu a podle AP připomíná bajku. Glücková si v ní představuje, co se honí hlavou čerstvě narozeným dvojčatům.

O dětech už psala, nejznáměji roku 1990 ve sbírce Ararat. Tehdy však čerpala buď z vlastního dětství nebo rodičovských zkušeností. Nynější próza je jiná. Když začala pandemie, básnířka žijící ve státě Massachusetts na východě USA nemohla navštěvovat své vnučky Emmy a Lizzy v západoamerické Kalifornii. Jejich otec je tak alespoň pravidelně natáčel a videa Glückové zasílal.

„Někdo mi říkal, že pozorovat dvojčata je jako chodit do zoo. Že se chovají jinak než ostatní děti, protože mezi sebou mají vztah dřív, než si vytvoří vztah ke komukoliv dalšímu,“ popisuje básnířka, jak se stala „úplně závislá“ na videích s vnučkami.

Obrazy a zvuky Emmy s Lizzy postupně daly vzniknout slovům o Marigold a Rose, hrdinkách její prózy. Glücková o nich nejprve napsala kratičkou kapitolu a poslala ji e-mailem synovi. Tomu se tak líbila, že ji nahlas přečetl celé rodině – přestože děti jsou moc malé na to, aby rozuměly.

Povzbuzená úspěchem, Glücková pokračovala, až za několik týdnů dokončila knihu. „Bylo to požehnané psaní,“ ohlíží se a uvažuje, zda rychlost, s jakou pracovala, některé čtenáře neznejistí. „Lidi neradi slyší, že něco vzniklo rychle, protože si s tím spojují povrchnost. Za sebe mohu říct, že některé ze svých nejlepších věcí jsem psala s podobnou hladkostí. Tvořit rychle automaticky neznamená tvořit špatně. Častěji to prostě znamená, že se vezete na tvůrčí vlně,“ uvažuje.

Kniha pojednává o introspektivní dívce Marigold a jejím dvojčeti, více společensky založené Rose. „Marigold byla ponořená ve své knize, už dočetla až k písmeni V. Rose knihy nezajímaly,“ začíná text.

První rok života hrdinek vymezují koupele a spaní. Později dvojčata sledují, jak jejich matka pracuje na zahradě. Marigold si vymýšlí příběhy a sní, že vydá knihu, Rose se začíná učit mluvit a rodiče přemýšlejí nad koupí domu. V příběhu se letmo objeví i sama Glücková, jako „ta druhá babička, kterou nezajímá to, co zajímá děti“.

Přes hravý tón se text zaobírá vážnými tématy. Podle agentury AP chvílemi připomíná mýtus o stvoření světa, jindy vyprávění o probuzení z nevinnosti. Dvojčata si například uvědomují, že štěstí lze docenit jen ve chvíli, kdy si člověk šťastný nepřipadá.

V jedné pasáži Marigold hledá souvislosti mezi uspořádáním slov ve větě a obecnými pojmy jako ztrátou nebo změnou. „Všechno zmizí. Ale stejně, pomyslela si. Teď už znám víc slov. Udělala si v hlavě seznam všech, která zná: máma, táta, medvěd, včela, klobouk. A tohle oboje se bude dít dál: všechno zmizí, ale já budu znát hodně slov. Víc a víc a víc, až napíšu svou knihu,“ stojí v textu.

Glücková, která v 90. letech minulého století získala Pulitzerovu cenu a roku 2020 ještě Nobelovu cenu za literaturu, dosud žádný román ani povídku nepublikovala. Donedávna o tom ani nepřemýšlela, jak říká. Povídku zkoušela psát naposledy jako teenagerka a výsledek byl „sterilní, prostě hrozný“, vybavuje si. „Šance, že někdy napíšu nějakou prózu, se tak blížily nule,“ přiznává.

Překvapila nejen sebe, ale také svého redaktora Jonathana Galassiho z nakladatelství Farrar, Straus & Giroux. Naopak její přítelkyně a spisovatelka Kathryn Davisová, které Glücková ukazuje rané verze svých textů, se nediví. „Vždycky byla neuvěřitelně ochotná dělat ve svém životě změny,“ říká o ní Davisová. „Fakt, že do rodiny přišla dvojčata, tak otevřel cestu k ještě větším změnám.“

Louise Glücková zatím naposledy vloni vydala básnickou sbírku, kterou pod názvem Zimní recepty, kolektiv autorů koncem letošního roku publikuje Argo. „Mluví se v ní o něčem, co právě zažívá lyrický mluvčí básně, ale zvláštní, těžko pojmenovatelná naléhavost podání jako by z onoho zdánlivě prostého líčení dělala zážitek nadosobní, zážitek, který nás přesahuje, znamená něco podstatného, a my jej s autorkou sdílíme, aniž bychom přesně věděli, proč a jak,“ stojí v anotaci.

O překlad se postará Tereza Marková Vlášková, která už do češtiny před pěti lety převedla autorčinu starší sbírku Noc věrnosti a ctnosti, příběh se snovou atmosférou, jež vychází z života Glückové. Inspirovala jej mimo jiné vzpomínka na její dnes už nežijící rodiče. V knize se střídaly kratší básně v próze a delší poemy.

V češtině kdysi Glückové vyšla ještě sbírka Divoký kosatec v překladu Veroniky Revické. Obsahovala 54 básní, nejčastěji pojmenovaných dle denní či roční doby nebo podle rostlin, od divokého kosatce po bílé lilie. Autorka, která příští rok oslaví osmdesátiny, k floře ve druhém plánu odkazuje také novinkou: jména dvojčat Marigold and Rose by bylo možné přeložit i jako Měsíček a Růže.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.