Nebudu vaše hodná japonská holčička. Hrdinka románu to zkusila v Tokiu i New Yorku

Knihu v českém překladu Terezy Markové Vláškové nedávno vydalo nakladatelství Host a dobře udělalo. Autorka důvěrně zná vše, o čem vypráví, a navíc umí psát.

Itami se narodila v Japonsku, kde také strávila dětství, načež se ale s rodiči přestěhovala do Londýna. Jako osmnáctiletá se do Tokia na chvíli vrátila: pracovala v restauraci, kam chodili obědvat byznysmeni. Pak do metropole zavítala znovu, na delší dobu s dětmi, když byly malé, a dnes žije se svou mladou rodinou v Londýně, kde se živí jako novinářka na volné noze a autorka cestopisů.

Čímž budiž řečeno, že podobně jako ve druhé polovině 19. století přeplul Atlantik ze Spojených států amerických do Evropy a zase zpátky slovutný prozaik Henry James tolikrát, až se z toho v jeho kruzích stal vtip, také Emily Itami zblízka poznala obě kultury, jimiž se zabývá: pro zjednodušení kulturu východní a západní. A obdobně zasvěceně jako James dokáže zvážit, čím jedna i druhá člověka okouzlí a čím naopak popudí.

Spisovatelčin úhel pohledu je čistě ženský, hodně současný. Svou zhruba stejně starou hrdinku pojmenovala Mizuki a příběh vypráví v první osobě jejím tu zoufalým, onde zas vtipným hlasem, klíčem k němuž se stává všudypřítomná sebeironie.

Mizuki je hezká japonská žena v domácnosti, která má dvě krásné dětičky, tvrdě pracujícího manžela a skvěle zařízený byt v luxusní tokijské čtvrti. Což všechno kdysi chtěla; a ví, že si to sama zvolila. Ne nadarmo si na začátku v metru všímá reklamy na jakési spotřební zboží, jež nadšeně hlásá „Jaký si to uděláš, takový to máš“.

Přesto se Mizuki cítí jako v kleci, uvězněná a osamělá – tím spíš, že ji obklopuje pulzující velkoměsto, které miluje. Zatímco manžel, workoholik, večer kontroluje maily na mobilu, ona věší prádlo a její rozčarování i frustrace dostupují vrcholu. Tuší konec svého mládí, kdy touhu střídají povinnosti. Druhý a podstatnější důvod ale zní, že Mizuki nikdy nebyla „hodná japonská holčička“.

Jak přiznává, vždy ráda flirtovala. Třebaže dospívala v provincii, kde jako poslední v celém Japonsku otevřel Starbucks, v šestnácti letech se dostala na výměnný studentský pobyt do Spojených států, a to přímo do New Yorku. Když se zase vrátila, nebylo to nadlouho. Následně se marně pokoušela stát zpěvačkou. A když v románové přítomnosti hledá vzrušení, nemusí to nutně být jiný muž, třebaže i ten se objeví.

Román Kaligrafie zlomu tedy není primárně milostný, nýbrž moderní příběh hledání identity. A není to ani ryze feministická próza o seberealizaci či naplnění, jaké se v USA psaly na přelomu 19. a 20. století.

Protagonistka se zmítá mezi vděčností a hněvem, řeší, co bylo nevyhnutelné a co je naopak pouhým projevem slabošství. Kromě toho často trefně glosuje, kdo je v japonské kultuře ještě insider. Sama si kupříkladu uchovává potřebu „nějak vypadat“, avšak lpění na povrchní zdvořilosti a maskách, kdy se jí uklánějí vrátní, ji spíš irituje. Jakož i důraz na nové technologie, řád, produktivitu a funkčnost, což všechno zjevně charakterizuje „národ dříčů“, jenž zároveň lpí na tradičních genderových rolích.

Před spaním si Mizuki nicméně opakuje, že není Američanka, a v laciném duchu pozitivního myšlení si tedy neříká, jak se má ráda. Obecně je skeptická jak vůči naivnímu optimismu, jenž za oceánem podporuje snění (ten pěvecký talent asi vážně neměla), tak přehnanému liberalismu (v amerických školách, neboť rezignovaly na disciplínu, se nenaučila teď ke své lítosti skoro nic).

Kdo baží po jemné psychologické drobnokresbě, vychutná si mistrné vhledy do nitra hrdinky a jejích motivací. Včetně přesvědčivě vylíčených okamžiků, na nichž stojí a padá vztah. Zklamaní však nebudou ani čtenáři, kteří si přejí nenásilné zasvěcení do cizího prostředí.

Emily Itami text původně chtěla nazvat Balada, nakonec se přiklonila k anglickému Fault Lines neboli liniím zlomu – odkazují jak k prasklinám v hrdinčině manželství, tak k neustálé hrozbě zemětřesení, jelikož japonským hlavním městem prochází geologický zlom. Český název Kaligrafie zlomu zdůrazňuje exotiku, což ale nebylo motivováno pouze marketingovými důvody. Hned úvodní obraz knihy líčí, jak kaligrafie vzniká.

Překlad Terezy Markové Vláškové je hodně zdařilý. Tam, kde Mizuki polohlasně anglicky nadává a neváhá se v duchu sama nazvat krávou, což samozřejmě neladí s „tokijskostí“, český text používá svěží jazyk včetně vulgarismů. Kdežto tam, kde se vyskytují japonské výrazy – od místních názvů po označení jídel -, je moudře ponechává bez vnitřních vysvětlivek. A až v závěru přidává slovníček.

Čímž slovy literárního kritika skvěle uchopuje myšlenku jazykového a kulturního tlumočení také v naší mateřštině. A když už jsme u pokrmů, potažmo významu, jaký ve vyprávění nesou, zmiňme též něco pro labužníky. Autorka v jednom rozhovoru říkala, že v Japonsku pochopila, kolik se toho dá sdělit prostřednictvím jídla. Babička s ní nikdy nemluvila o citech – zato jí vyvařovala s láskou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.