Německý vítěz Čajkovského soutěže: Rušením ruské kultury bychom nahrávali Kremlu

Vloni v prosinci přiletěl do Moskvy na zahajovací koncert festivalu pojmenovaného po slavném kolegovi Mstislavu ­Rostropovičovi. A pořadatelé Němce ubytovali nedaleko Čajkovského konzervatoře, kde roku 1992 vyhrál prestižní Čajkovského soutěž.

Pětačtyřicetiletý Müller‑Schott neodolal a jednoho pozdního večera se na konzervatoř vrátil. Dveře do zákulisí byly otevřené, tak vešel až na pódium. „Nemohl jsem uvěřit, že právě tady jsem dostal cenu, která mi změnila život. Že právě tady jsem se rozhodl pro sólovou kariéru a vůbec hudbu,“ popisuje pro Aktuálně.cz a dodává, že měl slzy v očích.

Soutěžil by cellista v Moskvě teď, tři měsíce po začátku ruské invaze na ­Ukrajinu? „Těžká otázka,“ přiznává. „Za současné situace v Rusku určitě hrát nehodlám. A těžko odhadnout, kdy bych se tam mohl vrátit. Zároveň vím, nakolik pro mě byla účast v Čajkovského soutěži klíčová, a je mi hrozně líto, že jiní mladí muzikanti nebudou mít tutéž možnost. Takže si samozřejmě přeji, aby se situace co nejrychleji zlepšila.“

Ruskou stopu bude mít také Müller‑Schottovo první vystoupení na Pražském jaru. V Rudolfinu jej tuto neděli 22. května doprovodí ruská klavíristka Anna Vinnickaja a sedmadvacetiletý rakouský houslista Emmanuel Tjeknavorian. Setkali se před třemi roky v Berlíně. „S Emmanuelem jsme už dlouho uváděli Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello. Anna tam vystoupila tentýž večer. Protože nás oba nadchlo, jak hraje, oslovili jsme ji s nápadem zformovat trio,“ popisuje cellista. „Ona souhlasila, následně jsme vybrali repertoár a od loňského léta společně vystupujeme.“

Což netrvalo dlouho. Komorní trio stihlo odehrát přesně dva koncerty, než ty zbylé padly kvůli další vlně pandemie. Až na letošní květen si tak trojice domluvila patero vystoupení, kromě Prahy ještě v Hamburku, Budapešti, ­Bayreuthu a Essenu. „Už se nemůžeme dočkat. Není nic krásnějšího než sdílet hudbu s publikem,“ poznamenává Müller‑Schott před příjezdem do Česka.

Pro vyhledávaného sólistu je to příležitost pravidelněji účinkovat v jiném formátu. „­Komorní trio představuje intimnější způsob hudební komunikace. I když hraji s orchestrem, snažím se o něm uvažovat jako o větší komorní sestavě, to znamená udržovat co nejintenzivnější kontakt s hráči,“ zmiňuje.

V Praze představí nefalšovaně romantický program. „Začneme raným klavírním triem od Clauda Debussyho, dost okázalým, spojeným s pozdním romantismem,“ líčí Müller‑Schott skladbu, kterou Francouz napsal jako osmnáctiletý. „Následuje temnější, vášnivější Brahmsovo Trio c moll, které má místy skoro symfonické parametry. A koncert završíme Čajkovského klavírním triem, hodně orchestrálním, znějícím už jako symfonie hraná třemi nástroji,“ dodává. Všechny tři kompozice pocházejí z 80. let 19. století.

Ani po zahájení ruské agrese vůči Ukrajině hudebníky nikdo nežádal, aby nehráli ­Čajkovského. Nebo aby přestali spolupracovat s ruskou klavíristkou Vinnickou. Přesto se violoncellista s výtkami občas setká.

V březnu hrál Šostakovičův violoncellový koncert v americkém Dallasu za doprovodu tamního symfonického orchestru. Minulý měsíc zase v maďarské metropoli po boku Budapešťského festivalového orchestru uvedl Čajkovského Variace na rokokové téma. V obou případech slyšel námitky. „Naštěstí pořadatelům se v obou případech podařilo vysvětlit divákům, že ani Šostakovič, ani ­Čajkovskij za současnou situaci nemohou. Za tu může Vladimir Putin,“ zdůrazňuje ­Němec. „V Budapešti se i hudebníci silně přimlouvali, abychom Čajkovského nechali na programu. Nepřáli si spojovat hudbu z úplně jiné doby se současnou politikou.“

Müller‑Schottovi se nelíbí volání po bojkotu ruských umělců či kultury. „Kdybychom třeba začali přehlížet díla ruských skladatelů, ničemu nepomůžeme. Naopak to jde proti našemu pojetí demokracie a svobody,“ argumentuje. „Pokud začneme ignorovat ruské umění, jen tím nahrajeme Kremlu, který tvrdí, že na zlém Západě se takové věci dějí.“

Daniel Müller‑Schott se do české metropole vrací půl roku poté, co vystoupil na festivalu Dvořákova Praha. A opět jej čeká Dvořákova síň Rudolfina. „To je panečku sál, tak krásný, s takovou historií,“ pochvaluje si. „Zaujala mě už Dvořákova socha venku před budovou. Ale když pak vkročíte na pódium a uvědomíte si, kolik se na tomto místě hudebně vyjádřilo slavných skladatelů a interpretů, je to silné,“ dodává.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.