Nový Černobyl? To mě zvedlo ze židle. České umělkyně v Paříži pomáhají Ukrajině

Jmenují se Tereza Lochmannová a Alžběta Wolfová. Ta první se věnuje grafice, v tomto oboru už absolvovala pařížskou akademii École nationale supérieure des beaux-arts a před pár týdny v Praze obdržela prestižní Boudníkovu cenu. Ta druhá ve francouzské metropoli šestým rokem studuje volné umění a specializuje se na fotografické techniky. Kromě přátelství, umění, alma mater a města nad Seinou je spojuje ještě strach z války. A potřeba něco proti ní dělat.

„Žijeme obě v Paříži, ale od počátku jsme samozřejmě sledovaly, co se děje nejprve u ukrajinských hranic, posléze na Ukrajině,“ popisuje Alžběta Wolfová. „Přesně si vybavuji ten večer, kdy jsem si uvědomila, že už nevydržím jen přihlížet. Ve zprávách zrovna hlásili, že Putin se snad chystá ostřelovat nebo už ostřeluje jaderný komplex kdesi v Záporoží. Jako že bude druhý Černobyl? To mě vystřelilo ze židle. Potřebovala jsem něco podniknout, aktivně čelit tomu strachu,“ dodává. Její kamarádka Lochmannová to měla podobně – a dražba uměleckých děl bylo první, co jim přišlo na mysl.

Eva Švankmajerová jako hit

„Tereza a Alžběta nás oslovily týden po vypuknutí války. Ty dvě české dívky byly bezesporu první, koho v centru Paříže napadlo uspořádat benefiční aukci pro Ukrajinu. A my samozřejmě souhlasili,“ říká Jiří Hnilica, ředitel zdejšího Českého centra. To sousedí s akademií Beaux-Arts v ulici Bonaparte a je pověstné výstavami, novou divadelní scénou, jazzovým klubem a v posledních letech progresivní tváří a vstřícnou atmosférou. 

Mladé umělkyně dostaly v Českém centru k dispozici prostorný Janáčkův sál a neztrácely čas. První aukci uspořádaly už po pěti dnech. Za tu dobu nashromáždily 130 darovaných obrazů, grafik, plastik nebo fotografií, s pracovníky centra sestavily katalog a rozvěsily díla k předaukční výstavě. 

„Byla to divočina, vlastně nechápu, jak jsme to mohli stihnout,“ směje se Hnilica. „Většina studentů akademie a ze Sorbonny se o aukci dozvěděla po sociálních sítích. Jsme ale v Latinské čtvrti, rychle se to rozkřiklo po okolí a zareagovali i někteří galeristé i etablovaní umělci. Ještě ráno ten den, kdy se mělo dražit, k nám lidi telefonovali a přicházeli s obrazy v podpaží. Říkali, že se to dozvěděli na poslední chvíli.“

Živelná studentská akce zaujala také české umělce žijící v Paříži. Obraz věnoval Roman Kameš, Vladimír Škoda zase kresbu a mezi draženými díly se nečekaně objevilo i plátno Evy Švankmajerové. „Má zajímavý příběh,“ poznamenává Jiří Hnilica. „Kdysi ho autorka darovala Karlovi Bartoškovi, českému exulantovi a historikovi, který žil v Paříži. A posléze jej zase manželka pana Bartoška věnovala své francouzské přítelkyni.“

Ta si při aukci nepřála být jmenována, nicméně obraz Evy Švankmajerové se 10. března v rue Bonaparte stal hitem a byl vydražen za pět tisíc eur, přičemž celá aukce vynesla přes 15 550 eur.

„Žádné umělecké dílo jsme neodmítli. Takže nastala unikátní situace: na stěnách vedle sebe visely a dražily se práce renomovaných autorů, studentů i autodidaktů. To se normálně nestane. A u všech děl jsme začínali s minimálními vyvolávacími cenami,“ popisuje Alžběta Wolfová. „Chtěli jsme sice vydělat peníze, ale také udržet demokratickou atmosféru. Nešlo nám o to, abychom rozšířili sbírky bohatých sběratelů, ale dali šanci studentům a lidem nemajetným, aby si mohli pořídit zajímavé dílo. Šlo také o radost.“

Plakáty proti válce

Aukce se zúčastnilo na 150 lidí včetně znalců oboru, studentů a umělců. Přibližně stejný počet dražitelů se pak dostavil na druhé kolo, které se konalo 14. dubna a vyneslo přes 12 tisíc eur. Tomu už do jisté míry dominovaly jiné práce, jejichž výběr kurátorsky zastřešili profesor Alain Berland z Beaux-Arts a Yann Toma ze Sorbonny.

Vedle děl renomovaných francouzských autorů byly nabízeny práce s válečnou tematikou a politické plakáty, které vznikly z iniciativy ukrajinského výtvarníka Mishy.

„Chodíme do stejného ateliéru na Beaux-Arts, v němž se tradice politického plakátu datuje už od roku 1968. Když Putin rozpoutal válku, Misha automaticky vytvořil první protiválečný plakát, pak druhý, třetí. A začal zvát další umělce. Malujeme litografické kameny, střídáme se při tisku,“ líčí Alžběta Wolfová. „Do ateliéru přicházejí samí mladí umělci – Ukrajinci, Poláci, Rusové i Francouzi, společně tvoří. To je způsob Mishova boje proti agresorovi. Misha byl ten druhý impulz, proč jsme šly s Terezou do téhle aukce doslova po hlavě.“

Všechny utržené peníze putují přes neziskovou organizaci Člověk v tísni na pomoc lidem na Ukrajině. Česká studentka má z toho radost, překvapil ji počet lidí, kteří do rue Bonaparte přišli podvakrát, i jejich nasazení. A nepochybuje, že totéž překvapilo její francouzské spolužáky. Ne, neviní je z pasivity či nedostatku zájmu, chápe, že válka na Ukrajině se jich tolik nedotýká. Respektive nemůže se jich tolik dotýkat.

„V Čechách je to jasné, máme ruskou okupaci napsanou v historii, známe ji z vyprávění rodičů a prarodičů. Pro Francouze je Ukrajina celkem exotika, bývalá sovětská země kdesi daleko. Určitě však měli šok z toho, že vůbec někdo může napadnout sousední zemi, a to na prahu Evropské unie. Ale řítila se na ně další vlna událostí, včetně důležitých prezidentských voleb. Ukrajina trochu vyprchává,“ vysvětluje Wolfová. Válka začala koncem února, prezidentské volby se ve Francii konaly 10. a 24. dubna.

Nezapomenout, porozumět

Francouzi jsou přitom mnohem více než Češi zvyklí na uprchlíky, každý rok přijímají tisíce lidí z Afriky nebo Blízkého východu. Ukrajinci jsou pro ně z tohoto úhlu pohledu jen jedněmi z mnohých. V Paříži je tedy celkem lehké nemyslet na Ukrajinu, zvlášť když tam člověk nikoho nezná.

České umělkyně a jejich kolegové ale v úsilí pokračují. Ze dvou aukčních kol ještě zbyla spousta děl, vytvořili tedy on-line katalog a práce nabízejí za vyvolávací ceny na Instagramu. Utržené peníze opět směřují Člověku v tísni.

„Chystáme se také uspořádat veřejnou debatu a na Beaux-Arts pozvat válečné korespondenty a fotografy,“ doplňuje Wolfová. „Chceme pomáhat, ale máme potřebu také víc chápat. Rozumět tomu všemu. A kdo jiný by nám to měl vysvětlit než novináři z první linie?“

V centru Paříže nevisí ukrajinské vlajky na každém rohu tak jako v Praze. Vlají jen na některých úřadech, parlamentu a také na budově České centra. Jeho ředitel nicméně zdůrazňuje, že dnes se už v tamních kulturních institucích konají výstavy ukrajinských umělců, čte se z knih ukrajinských spisovatelů, promítají se ukrajinské filmy. Tahle válka v Paříži není tabu. Jiří Hnilica je ale hrdý, že jednu z prvních akcí na podporu napadené země tam uspořádaly mladé české umělkyně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.