Pěšky na Saharu i závod přes Česko. Vagabundi teď vyrazí po svých přes půl planety

Oba se znají už od školky, i přes lehčí pochody ale jejich dlouhé výpravy odstartovala až cesta do Benátek. „Do osmnácti jsem nikdy nebyl u moře,“ říká Roman. S Lubou, jak častuje svého parťáka, si navíc řekli, že by nebyl zážitek tam zaletět letadlem a dva týdny pouze ležet u moře. Na místo se proto vydali „po svých“.

„Z Benátek jsme pak šli asi ještě sto kilometrů do zábavního parku, který byl naším cílem. Tam, celí zpocení a smradlaví, jsme si koupili dvoudenní lístky a dva dny se točili na kolotoči,“ směje se Roman.

Kolik toho už mají nachozeno, si sami nejsou jistí. Často se každý vydá na vlastní výpravy. Ať už naboso přes celé Česko, nebo se snaží ujít sto kilometrů za 24 hodin. Když už ale cestují spolu, o výzvy, při kterých zabolí nohy jen z poslechu, není u dvou cestovatelů nouze.

Cílová destinace: poušť

Před čtyřmi lety se Vagabundi například rozhodli jít pěšky až na africkou Saharu. Jakmile ale vyšli z rodného Frenštátu pod Radhoštěm, ještě na měsíc se v Česku museli zdržet, než překročili hranice. „Blbě jsme si to naplánovali, museli jsme ještě čekat na pas, který jsme potřebovali do Maroka,“ vysvětluje Roman s tím, že si doklady nechali poslat do Českého Krumlova, odkud pak vyrazili k hranicím. „Vyrazit do světa se nám po tom měsíci v Česku už opravdu chtělo. Jak už jsme byli v Německu, motivací byly Alpy, které jsme měli před sebou,“ dodává.

Přiznávají, že více než po samotném domově se jim během cesty, která je vedla přes Švýcarsko, Itálii i jih Francie, stýskalo hlavně po rodině a přátelích. „Ne nadarmo se říká, že cestovatel má domov všude,“ podotýká Luba.

Že by se chtěli vrátit nazpět domů, je nenapadlo ani v krizových situacích. Luba vzpomíná na výšlap na nejvyšší horu Pyrenejí Pico de Aneto. „Neměli jsme na to vybavení, lidi nám říkali, že musíme mít boty do terénu. A skončilo to tak, že jsme oba sjeli z ledovce. Byli jsme polámaní, doškrábaní a několik týdnů jsme se léčili.“

Přestože se může následná rekonvalescence po incidentu na ledovci zdát v hodinovém dokumentu na jejich YouTube jako kratší několikadenní zdržení, ve skutečnosti v pozadí panovaly nevolnost, horečky i hrozba amputace.

„Já do té nohy dostal hnusný zánět,“ objasňuje Luba, „ale nechtělo se nám jet sanitkou, tak jsme šli do nemocnice, která byla vzdálená několik dní chůze. Doktor mi pak řekl, že jsem přišel za pět minut dvanáct, mohl jsem na ten zánět i umřít. Tu ránu mi zprvu museli denně čistit, pak to bylo co druhý den.“

Byť na tom Roman byl se svým zhmožděným kotníkem o trochu lépe, i on musel alespoň týden v klidu ležet. „Nikdy jsme ale nepřemýšleli, že bychom to vzdali a vrátili se domů, ta myšlenka se ani nezrodila,“ prohlašuje rozhodně. 

I přes obvázané nohy ale nakonec přeplavili Gibraltarský průliv do Maroka. Cesta k vytouženým písečným dunám jim zabrala osm měsíců a ušli více než šest tisíc kilometrů. Oba stála cesta čtyři páry bot.

„Blbec si kupuje drahé boty, které ale vydrží stejně jako ty moje za deset euro,“ směje se Roman při rozhovoru svému parťákovi. „Pravda, za sto eur jsem si koupil boty a rozpadly se úplně stejně jako ty Romanovy,“ uznává Luba.

Z východu na západ, ze západu na východ

I přestože cestovatelé spolu tvoří téměř nerozlučnou dvojku, minulý rok v červnu se rozhodli postavit proti sobě. Sázka zněla jasně: vyhraje ten, kdo se dříve dostane z jednoho konce České republiky na druhý. Netřeba zdůrazňovat, že pěšky.

„Pro mě to bylo ještě těžší než dojít na Saharu. Když si na to jenom vzpomenu, cítím tu bolest,“ přiznává Roman. Luba mezitím souhlasně kývá hlavou. Závod, při kterém každý začínal na nejvýchodnějším a nejzápadnějším konci republiky, si ale ani jeden příliš neužil. „To byla taková blbost, mnohem víc bychom si to užili, kdybychom šli pomalu. Musel jsem si třeba vzít pět prášků paralenu, abych vůbec usnul,“ říká Luba. 

Oba při závodu doufali, že to ten druhý vzdá, nakonec vyhrál Luba, a to s časem osm dní a dvou hodin. Ačkoliv Roman, kterému cesta na druhou stranu republiky trvala osm dní a 12 hodin, přiznává, že takovýto závod už nechce podstupovat, vzápětí dodává, že během letošních prázdnin chtějí uskutečnit ještě další, tentokrát na francouzské Korsice. „Pokud na to ovšem bude čas,“ podotýkají. 

Za trochou chůze šli by půl světa kraj

Pokud vše půjde podle jejich plánu, v červenci chtějí odcestovat do Indonésie na Bali. Zde pak odstartují svou zatím největší výzvu, pochod přes půl světa. Kudy chtějí přesně jít, ještě nemají zcela vymyšleno. „Spíše to chceme domýšlet po cestě. Ta výprava bude strašně dlouhá, takže najít si všechna místa, která budeme chtít navštívit, není snad ani možné,“ říká Roman, který by chtěl navštívit hlavně Nepál a Himálaje.

Nedávno proto spustili na stránce Donio sbírku, ve které může cestovatele a jejich budoucí pouť kdokoliv finančně podpořit. V mezičase a v době rozhovoru se Roman nacházel na Islandu, kde má brigádu. Luba, který pracoval v Anglii, se po vypuknutí války na Ukrajině rozhodl odcestovat do napadené země, kde více než měsíc pomáhal jako dobrovolník. „Vytvářeli jsme dopravní uzel, měli jsme tam i sklad, takže potřebné věci jsme distribuovali dál na východ země,“ popisuje.

Cesta přes půl světa, při níž Vagabundi chtějí projít státy jako Thajsko, Myanmar, Indie či Írán, jim zabere minimálně dva roky. „A to ještě kdyby se všechno skvěle dařilo. Na takové výpravě si ale myslíme, že to bude trvat mnohem déle,“ uzavírají.

Mohlo by vás zajímat: Cestou k pólu poznáte sami sebe. Je to léčivé, pro mnohé ale k nevydržení, říká Horký

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.