Polman ovládl extrémní závod. Když soupeři ztráceli, neférově ho obvinili z podvodu

Při takřka měsíc trvajícím dobrodružství se podle svých slov musel poprat nejen s nástrahami trati či zraněním, ale i s nátlakem nepřejících soupeřů. V jednu chvíli byl dokonce ze závodu vyloučený, na dálku ho však zachránila manželka Šárka.

Polman připustil, že si prožil tři slabé chvilky, které nebylo snadné ustát. „První přišla hned na startu. Přijel za mnou v karavanu kamarád Tadeáš s manželkou a dvěma dětmi, chtěl na trati udělat sem tam nějakou fotku, na pár místech mě pozdravit a podpořit. Někteří závodníci, kteří si o mně asi něco dohledali na internetu, se mě pak v té souvislosti snažili trochu rozebrat otázkami na to, kolikrát v tom karavanu budu spát a podobně, že prostě jedu s podporou,“ řekl Polman v rozhovoru s ČTK.

„Cítil jsem, že tam je skupina závodníků, která bude můj výkon zpochybňovat úplně za všech okolností. Řešil jsem to dokonce s organizátorem závodu. A popravdě řečeno jsem měl sto chutí se otočit a jet domů. Nikdy jsem nepodváděl, nikdy. A něco takového bych na takovém závodě vážně nečekal. Jenže ono se to pak otočilo proti nim, jak jsem byl naštvaný. Tu špatnou energii jsem pustil do šlapek a dupal do toho. Snažili se mě držet a ptali se, jak dlouho chci vydržet takové tempo, ale já jen odpovídal, že jedu, jak mi to vyhovuje,“ uvedl Polman.

„Tři dny po startu, když ti kluci přestali stíhat, tak už psali na různá fóra různé věci, aby ten můj výkon znehodnotili. Já si přitom nedovolil u Tadeáše radši ani zastavit, abych ho pozdravil… A další horká chvilka přišla, když organizátor podlehl tomu tlaku a mailem mi napsal, že ten kamarád už se nesmí vyskytnout nikde na trati. Jenže to napsal shodou okolností zrovna ve Švýcarsku, kdy jsme nebyli na datech. Sami nám doporučili, ať je s ohledem na to, jak jsou drahá, vypneme. Takže se k nám tohle rozhodnutí nedostalo. A Tadeáš byl pak zrovna někde na hranicích Lichtenštejnska a Švýcarska, aby mě vyfotil. Já o něm ani nevěděl, jenže si ho hned všiml ten organizátor,“ popsal Polman.

V tu chvíli měl málem po závodě. „Organizátor mi napsal do mailu, že jsem ze závodu vyloučený, protože jsme to nařízení nerespektovali. Já o tom pořád nevěděl. Ten mail četla manželka a úplně se z toho nejdřív sesypala, ale pak se rozhodla, že odepíše. V té odpovědi vše vysvětlila a ujistila organizátora, že rozhodně nejsem žádný podvodník. Díky manželce jsem tak zůstal v závodě. Pak jsem se potkali s organizátorem, popovídali si o tom a bylo to vyřešené, ale můj kamarád radši odjel, aby nebyly další problémy,“ uvedl Polman.

Třetím krizovým okamžikem byl ošklivý pád přibližně 1300 kilometrů před koncem, po němž vyhledal ošetření v nemocnici. „Skončil jsem v příkopu, kde byly velké kameny, o které jsem se pořezal. Na stehně mám tři čtyři rány, které byly na zašití, ale jak jsou blízko vedle sebe, tak to zašít nejde. V podstatě to ale dopadlo ještě dobře, protože taky mohla prasknout nějaká kost a bylo úplně po všem,“ konstatoval.

Problémům ale nebyl ještě konec. „Při cestě z nemocnice mi praskl oblouk řídítka. I když jsem to vyřešil a řídítka upravil, když se to dozvěděl organizátor, tak říkal, že to je nebezpečný a že na tom nemám pokračovat, ale vzít si taxíka a zajet si někam do cyklistického obchodu pro řídítka nová. Přišlo mi, že ten organizátor si se mnou tak trochu hraje a užívá si to. Fyzicky jsem teď po dojezdu docela v pohodě, ale po stránce psychického vypětí to byla vážně síla. Celý ten příběh je tak zvláštní a zajímavý, že z toho určitě udělám zase knížku,“ řekl Polman, který je i spisovatelem.

Když dojel do Tarify, úspěšně dokončil dost možná nejdelší cyklistický únik v dějinách. Soupeře totiž setřásl už po 54 kilometrech, od té doby jel v pozici lídra sám. „Pocity v cíli? Štěstí a vděk za to, že jsem ten závod mohl vůbec jet, že mi rodina dopřála se ho zúčastnit, ale také, že jsem ho dokončil. Také úleva, že to mám za sebou. Bylo úžasné, jak mi fanoušci drželi palce. Byl to ale fakt dlouhé, konec jsem pak v tom náročném závěru vyhlížel už s každým dalším šlápnutím a ujetým kilometrem,“ přiznal Polman.

Během závodu zhubl o čtyři a půl kilogramu. „Tohle zajímá vždy hodně lidí. Je to poprvé, co jsem si na to hned vzpomněl a přes google překladač jsem si paní, u které teď do odjezdu bydlím, řekl o váhu. Trošku se divila, proč zrovna já řeším váhu,“ smál se Polman. „Každopádně jsem se teď dostal na hmotnost profesionálního cyklisty, protože já jinak neřeším jídlo a nějaké diety, tak normálně mívám něco navíc,“ dodal novopacký rodák.

Přestože v průměru spal během závodu jen tři hodiny denně, po dojezdu nijak zvlášť deficit nedospával. „Tělo si zvykne na tu extrémní zátěž. Cítím se vážně dobře, i když jsem tu první noc po závodě spal jen šest hodin. Ale nemusel jsem na kolo. V normálním civilním životě se budu po šesti hodinách spánku cítit unavený, ale teď je to úplně jiné. Jen si budu muset dát pozor – hlavně v autě – na takové náhlé chvíle únavy, což po těch ultramaratonech vždy přichází až po čtyřech pěti dnech.“

A další Polmanovy plány? „Dneska večer odlétám, po půlnoci dorazím do Prahy a už se moc těším, že v pondělí bude setkání s fanoušky v Nové Pace. To bude taková jedna velká party. A pak je v plánu velká dovolená se Šárkou a našimi holkami. Rodině mám zase co vracet,“ uvedl cyklista.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.