Pozdě objevený skvost. Povídky Shirley Jacksonové odrážejí typicky ženské strachy

K českým čtenářům se krátká próza dostává až teď. V překladu Miloše Urbana ji s dalšími texty vydalo Argo pod názvem Loterie a jiné povídky.

Ta titulní se odehrává ve zdánlivě idylické, bezejmenné vesnici kdesi v americké oblasti Nové Anglie, kde pohodové léto narušuje jedině kupa kamení. Načež nám pořekadlo „Když je v červnu loterie, obilí se nám pěkně tyje“ ozřejmí, že už od dob prvních zdejších osadníků se každoročně odehrává jistý rituál, v jehož rámci si cosi vylosují napřed hlavy rodin a pak členové té, na kterou „štěstí“ ukáže. Víc se nesluší prozrazovat.

Obzvlášť krutý rituál, jejž povídka popisuje, autorka dle vlastních slov převedla do moderní doby, aby ukázala nesmyslné násilí a obecnou nelidskost. Byla pyšná, že v době vydání Loterii zakázala Jihoafrická republika: jedině tam pochopili, o čem text je, podotkla sebeironicky.

Podle jejího manžela, významného literárního kritika Stanleyho Edgara Hymana, Loterie odrážela studenou válku, svět po koncentračních táborech a život ve stínu jaderných zbraní. Vedení týdeníku New Yorker vágně konstatovalo, že povídku lze interpretovat mnoha způsoby – třeba i jako báji o tom, že perzekuce nikdy nekončí a cíle si vybírá iracionálně. Dnešní radikální feministické či marxistické analýzy ponechme stranou.

Svazek Loterie a jiné povídky se za oceánem dočkal knižní podoby roku 1949. Argo ho teď publikovalo jako už druhé české dílo Shirley Jacksonové, jež žila v letech 1916 až 1965. Její nejznámější román nazvaný Dům na kopci se nedávno dočkal druhého vydání.

Povídky si s ním kvalitou ani žánrem nezadají. Jak podotkla současná americká prozaička Donna Tarttová, všechna díla Jacksonové jsou moderní psychologické horory – nebo novějším literárně-vědným termínem ženská gotika. Jako přízrak se v nich vznáší hrozba nezájmu, snobství, rasismu, žárlivosti a závisti či neschopnosti vybočit ze zajetých kolejí. Akorát že místo duchů se tu objevují typicky ženské strachy, úzkosti a frustrace, týkající se především zevnějšku, neuspokojivého milostného života či malé seberealizace.

Hrdinkami bývají zpravidla mladé ženy, čerstvé manželky a matky, nebo naopak „vysušené staré panny“, vdovy, tchyně či pomocnice v domácnosti. Jsou uvězněny buď v newyorském bytečku, nebo nějakém venkovském zapadákově, často v područí mužů, kteří je živí. A někdy ve společnosti o dost odolnějších dětí, které se umějí buď přizpůsobit, nebo bránit – načež se řeší, kdo má v dynamice vztahů moc nad druhým.

Na pozadí detailně vykreslené běžné domácnosti však Jacksonová rozvíjí velká témata: zoufalé osamění či iluzorní pocit bezpečí, nenaplněné sny, zklamání, závist, žárlivost, v posledku také rozpad osobnosti a ztrátu identity.

Postavám – možná hysterickým, halucinujícím a stíhaným nočními můrami, ale možná také ne – připadá, že se vše hroutí a nic není stabilní. Což může vést jak k částečné destrukci všeho, co braly jako dané, tak k apokalypse.

I autorka měla své démony: kouřila, pila a bojovala s nadváhou i vlastní nevyrovnaností. Když už byli nějakou dobu svoji, její manžel Hyman získal profesorské místo na univerzitě v Nové Anglii. Z ní se stala takzvaná fakultní manželka. Vařila pro jejich čtyři děti i časté hosty. Protože však pár přišel z velkoměsta a manžel byl navíc židovského původu, od starousedlíků cítili špatně skrývané nepřátelství.

Připočtěme k tomu, že Hyman měl údajně poměr hned s několika studentkami a Jacksonová vydělávala více než on, hlavně díky prodeji filmových práv na Loterii a Dům na kopci – pročež je jasné, že soužití nebylo bezproblémové.

Texty přesto víc než osobní dilemata odrážejí literární tradici. Jako epilog ke knize, jejíž původně zamýšlený titul zněl Loterie neboli dobrodružství Jamese Harrise, spisovatelka využila několik slok ze staré lidové balady o Jamesi Harrisovi, prvně zapsané v 17. století. Je to ten znovu se vynořující, záhadný, pohledný a přitažlivý cizinec, jenž v povídkách slouží jako symbol něčeho, kým Jacksonové hrdinky nikdy nemohou být. Nebo co nikdy nemohou mít.

Ještě důležitější je pak motto ke všem čtyřem částem, do nichž je sbírka rozdělena. Pocházejí z teologického spisu Josepha Glanvilla nazvaného Saducismus triumphatus, vydaného roku 1681 v Anglii a pojednávajícího o zlých duších a čarodějnicích – odkud už lze vytyčit přímou linku ke kanonickému románu Šarlatové písmeno od Nathaniela Hawthornea z roku 1850, jenž nemilosrdně zobrazil nitra někdejších amerických puritánů.

Podle současné literátky Joyce Carol Oatesové, jež také bývá spojována s ženskou gotikou, mají texty z Loterie a jiných povídek „hypnotizující kouzlo“. Jen těžko by to šlo říct líp. Jsou nenápadně propojené, zároveň fungují každý zvlášť – a čtenáře fascinují natolik, že se od nich neodtrhne.

Výborné byly sice i tři sbírky povídek, které vyšly po smrti Jacksonové v roce 1965 – téhle se však nevyrovnají. Pozdě, leč přece objevený skvost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.