Praha je ostrov života. Zvířata neřeší, zda jsou v přírodě či na skládce, říká Hošek

Během promítání filmu jsem přemýšlela, jestli mi má být pražských zvířat líto, že žijí ve městě, některá třeba i na skládce, nebo mám být naopak ráda, že je město plné života.

Snažili jsme se tam nadhodit tezi, že dnešní krajina je převážně zemědělská, případně se jedná o lesní monokultury, takže město je oproti tomu paradoxně takovým ostrovem života. Prostředí je v něm velmi různorodé a často se střídá po několika metrech. Zároveň je to prostředí, které se velmi rychle mění. Minimálně pro nás jako pro pozorovatele přírody je město zajímavější než třeba zemědělská krajina někde v Polabí.

Jedná se o globální trend, stává se volná krajina obecně méně přátelskou pro zvířata?

V různé míře ano, málokde tak razantně jako u nás, kde proběhla éra sjednocování lánů, která vytvořila obrovská nekonečná pole. V Polsku, v Německu nebo v Rakousku to v takovém měřítku nenastalo. Na druhou stranu jsou země, kde je to ještě výraznější, například v části Spojených států, kde jsou pole ještě větší a stávají se plantážemi bez života. Je to ale obecný problém.

Laik by si mohl myslet, že prudké změny ve velkoměstě zvířatům neprospívají, ale vy říkáte, že dynamické prostředí přírodě vyhovuje.

Bál bych se to takto zobecnit. Pro některé druhy to je výhodné, přizpůsobí se snáz, pro jiné ne. Některé jsou takzvaně preadaptované – jejich způsob života je náhodou pro město ten pravý. Ve filmu jsou například břehule, které neřeší, zda je kolmá stěna, jestli si vyhrabou hnízdní nory v čarokrásné divočině na břehu řeky nebo na skládce odpadu či stavebního materiálu.

Skládka je ideální

Takže to vnímá negativně spíše člověk, který si pomyslí, jak je smutné, že zvíře žije na skládce.

Přesně tak, pro ropuchu zelenou, která také obývá skládku, je to přesně takové prostředí, jaké potřebuje. Ropuchy odjakživa žily v blízkosti lidí ve vesnicích či ve městech z různých důvodů. Díky umělému osvětlení mohou například lovit hmyz. Zástavba ve velkých městech ale dosáhla takové hustoty, že se v nich nevytvářejí po dešti louže. Skládka je pro ně tedy ideální, alespoň na pár týdnů, které potřebují, aby pulci dokončili svůj vývoj, tam louže vydrží.

Existují nějaká zvířata, která žijí v Praze, ale nevyhovuje jim to?

Je potřeba říct, že zvířata ve městě většinou žít nemusejí, je to jejich volba, i když někdy dochází k tomu, že uvíznou v něčem, čemu se v odborné literatuře říká past velkoměsta. To znamená, že už nejsou schopna jej opustit, protože ztratila kontakt s okolím a netuší, že existuje ještě jiný alternativní způsob života. Většina zvířat ale do Prahy přišla, protože je tady něco, co jim vyhovuje. Může to být zvýšená teplota, která je blahodárná hlavně v zimě, kdy jde někdy o přežití, nebo třeba dostatek potravy, kterou u člověka nacházejí. Některá zvířata už najdeme jen v blízkosti lidí – třeba holuby. Ale i kavky, rorýsi, rehkové domácí nebo sokoli u nás hnízdí spíš ve městech než ve volné přírodě. A potkan je dnes už zcela vázaný na člověka.

A je u některých druhů nejasné, proč si za svůj domov zvolili město?

Abych zůstal u filmu, tak přítomnost plchů, kteří v Praze žijí na jediném místě, na Petříně, vždycky provokovala představivost zoologů v tom, jak se tam dostali. Nejbližší populace plchů je o 30 nebo 40 kilometrů dál, v Českém krasu. Plch je přitom zvíře, které tráví většinu života v korunách stromů a na zem téměř vůbec nesestupuje, takže nelze předpokládat, že by se dokázal desítky kilometrů přemístit po svých. Jedna z teorií říká, že ještě před založením pražské zoologické zahrady ve 20. letech minulého století existoval její předchůdce, zookoutek v Kinského sadech. Nikdo přesně neví, jaká zvířata tam chovali, protože záznamy již nejsou kompletní. Možná že tam byl plch, který utekl, a dodnes žije na Petříně. Ve filmu pracujeme s jinou teorií, a to že plch tady byl dříve než město a lidé. Je historicky doloženo, že alespoň část Petřína byla vždy zalesněná, ačkoliv se les na mapě různě posouval. Jsou to takoví trosečníci na petřínském ostrově, z toho, že žijí ve městě, nic zvláštního nemají. Je to záhada.

Ve filmu jste zachytil také paradoxní fakt, že městské parky, které vnímáme jako oázy přírody, nemusí být pro zvířata vždy vyhovující. Měla by na ně města při jejich plánování či revitalizacích víc myslet?

Určitě měla a domnívám se, že tento urbanistický přístup se začíná prosazovat nejen v cizině, ale i u nás. Naši urbanisté nebo architekti si jezdí pro inspiraci třeba do Berlína, který je v tomto skvělý, protože dává prostor i takzvané nové divočině. Jedná se o místa, kde lidé alespoň po nějaký čas nechají přírodu, aby si dělala, co chce. Nejsou tam anglické trávníky, přírodu nekrotí, nepečují o ni a nedělají ji takovou, aby se líbila hlavně nám, lidem. Příklad Berlína ukazuje, že když takovým místům dáte šanci, nejsou jen přírodovědně zajímavá, ale mají i estetickou hodnotu, přinášejí lidem nové zážitky a mohou přispívat k celkové spokojenosti obyvatel města.

Anglický trávník jako asfaltka

Co je v parcích nejproblematičtější? Jsou to ty zmiňované krátce střižené trávníky nebo třeba nadbytek psů?

Hlavně tyto dvě věci. Anglický trávník je biotop, který je asi tak živý jako asfaltové parkoviště. Tam má šanci přežít jen minimum druhů hmyzu, nelétají tam ani opylovači, protože tam nic nekvete. Psi jsou další problém, speciálně u druhů, jako jsou slípky zelenonohé nebo mufloni, kteří vystupují ve filmu. Mají nepřekonatelný strach ze psů, který jim ustavičně ztrpčuje život.

Jak by se k tomu podle vás měli majitelé psů stavět?

Já jsem odjakživa majitelem jednoho nebo několika psů, takže se do toho dokážu vžít. Myslím, že je to záležitost legislativy a měst. Měla by pro psy vyčlenit dostupná území, kde se mohou psi proběhnout, nenadělají v přírodě velkou škodu a majitelé tam zároveň nemusí jezdit přes půlku Prahy. Nová vyhláška je pro pejskaře zase strašně omezující. Kdyby ji striktně dodržovali, museli by psy držet pořád jen na vodítku, a to už také hraničí s týráním zvířat.

Ve filmu se objevují také zvířata, která nemají díky tomu, že je v Praze i během zimy poměrně teplo, potřebu migrovat na jih. Jak by to mohlo do budoucna ovlivnit další oteplování?

Bůh ví. Praha je už dnes v celoročním průměru asi o dva stupně teplejší než okolní krajina. Na první pohled to vypadá, že dva stupně nic nejsou. Ale jak vidno, i to některým druhům živočichů stačí, aby úplně změnili své chování. Takže jestliže nás čeká, jako že nás nevyhnutelně čeká, další oteplování, město může fungovat jako taková laboratoř, která nám neúmyslně modeluje, co se stane i při tak zdánlivě malém zásahu do prostředí.

Ovlivňuje život zvířat nějak i skutečnost, že je Praha velmi turistické město?

Naprostá většina zvířat lidi sice vnímá, ale spíše neadresně a anonymně, asi jako vítr, něco, co jejich život ovlivňuje, ale nijak zvlášť to neřeší. Zda jsou to turisti nebo obyvatelé Prahy, to je pod jejich rozlišovací schopnost.

Myslela jsem to spíše tak, jestli nemůže hrát roli například to, že je v Praze kvůli turismu více odpadu.

To je docela zajímavý námět k přemýšlení a pátrání. Před nějakými dvaceti lety se říkalo, že v Praze žije milion potkanů. Teď je to podle nejnovějších odhadů pět milionů. Možná že to nějakým způsobem souvisí.

Jsou všechna česká města bohatší na zvířecí obyvatele než volná krajina, nebo je v tom Praha specifická?

Obojí je pravda. Jednak některé věci jsou univerzální, tak jak se podobá příroda velkých měst na celém světe, platí to i pro města v České republice. Zároveň je Praha v něčem výjimečná. Jednak tím, že je tady velký podíl zeleně, a to i v mezinárodním měřítku. Ještě důležitější je geologická historie Prahy. Byla velice pestrá a má za následek, že horninový podklad Prahy spolu s říčním tokem vytvořil to, co Berlín, Paříž nebo Londýn nemají – kaňony Vltavy, kde na slunných stráních vznikly stepi. Žije na nich celá řada vzácných živočichů.

Pražská divočina vás prý fascinuje a natočit dokument jako Planeta Praha bylo vaším snem. Je nějaké místo, kam se opakovaně vracíte, abyste ji pozoroval?

Já už v Praze nežiju, přiznám se, že sem jezdím hlavně za pracovními záležitostmi, v letních horkách se skřípěním zubů. Ale jsou místa, kam mě to pořád táhne, zajímá mě, jak pokračuje příběh zvířat, která jsme natáčeli. Docela rád se vracím na Petřín, na náplavku u Vltavy, kde malé slípky skáčou z hnízda. Na tahle místa se dívám jinak, vždycky je budu mít spojené s těmito zážitky.

Podobný film o své divočině má už téměř každé větší město. Zároveň mi přijde, že jsou lidé k městské přírodě podobně nevšímaví jako zvířata k nim. V čem tedy spočívá popularita tohoto žánru, proč lidé chtějí poznat své zvířecí sousedy?

Souvisí to s tím, že zhruba v 80. letech si přírodovědci uvědomili, jak je prostředí města unikátní, jaké poskytuje možnosti a že se mohou dozvědět věci, které by v takzvané přirozené přírodě ani nemohli pozorovat. Tehdy vznikl zvláštní obor, který je dnes už velmi rozvinutý, říká se mu urbánní ekologie. Ten sleduje, čím jsou města výjimečná a čím se liší od okolní krajiny. Doufám, že prostřednictvím takových filmů se i laici naučí na městskou přírodu dívat trochu jinýma očima. Jestli tomu nějakým skromným dílem přispějeme, účel filmu byl splněn.

Podívejte se na trailer k filmu Planeta Praha:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.