Pražské jaro třikrát v Anežském klášteře: Muži jako tvůrci, ženy v roli interpretek

V průběhu tří přibližně hodinových bloků se vystřídali interpreti a ansámbly, které domácí publikum dobře zná, program je však postavil do neobvyklého zorného úhlu. Projekt Breathtaking propojil soprán Hany Blažíkové s působivým zvukem starého dechového nástroje zvaného cink, na nějž hrál Američan Bruce Dickey.

Těžiště české vokální Tiburtiny spočívá ve středověké hudbě. Tentokrát se jí ale ansámbl kromě úvodní písně vyhnul a provedl vynikající kompozici současníka Michala Nejtka na texty okcitánských trubadúrek. Orchestr barokních nástrojů Collegium Marianum pak svůj obvyklý repertoár proložil premiérami děl skladatelů Jana Ryanta Dřízala a Jiřího Gemrota.

Prostory bývalého kláštera založeného ve 13. století, kde mimo jiné sídlil charitativní řád klarisek, tedy naplnila vesměs světská tvorba. Z dávných časů nepromlouvala svatá Anežka ani její sestřenice, svatá Alžběta Durynská. Při koncertě Tiburtiny jako by sem spíš nakukoval středověký pěvec a básník Tannhäuser, který dle stejnojmenné opery Richarda Wagnera usiloval o Alžbětinu lásku. Okcitánské trubadúrky z Nejtkovy skladby by jeho dozor ani nápovědu patrně nepotřebovaly. S tvorbou mužských protějšků si nijak nezadaly v obraznosti, oduševnělosti ani v propojování duchovní roviny s fyzickou či erotickou přímočarostí.

Poněkud paradoxní je, že středověké trubadúrky v rámci cyklu Vize a sny obstaraly také většinu ženského autorského vkladu. V průběhu večera přitom nebylo možné přehlédnout výraznou převahu žen na pódiu. Zatímco současné interpretky jasně dominovaly, mezi současné autory se vmáčkla pouze řecká skladatelka Calliope Tsoupakiová – zazněly hned dvě její díla.

Smutek nad oběťmi covidu

Prostřední část Vizí a snů jako by splácela dluh středověkým autorkám, které ve své době představovaly absolutní menšinu: snad i proto je jejich tvorba k nerozeznání od mužské. Současná část programu naopak zachovala model muže jako tvůrce a ženy coby interpretky. Historie žen v hudbě, jež obsahuje řadu slavných pěvkyň a donedávna výrazně méně skladatelek, tak v Anežském klášteře pokračovala dále. Také z tohoto hlediska by se s trochou ironie dalo hovořit o historicky poučené interpretaci.

Podstata programu ale nespočívala v hledání rozdílů mezi muži a ženami či snad v nastavování autorských kvót. Smyslem bylo především nacházení souvislostí – mezi historií a současností, mužskou a ženskou tvorbou, mezi zpěvem a zvukem nástrojů. Výmluvně o tom svědčil hned první koncert.

Projekt nazvaný Breathtaking založili Hana Blažíková a Bruce Dickey v roce 2014. Zpěvačka orientovaná především na starou hudbu s hráčem na dechový nástroj z dob renesance a raného baroka stavějí na vzájemné provázanosti zvuku. Název projektu odkazuje nejen k úžasné, anglicky doslova „dechberoucí“ barevnosti, kterou skýtá spojení zvuku cinku s jasným a rovným sopránem. Naznačuje též spojení s dechem, na němž stojí základy frázování i pevného, spolehlivého tónu.

Cink je dřevěný dechový nástroj kónického tvaru, má dírky podobné zobcové flétně a malý nátrubek. Zvuk oscilující mezi klarinetem a trubkou fascinuje krásou i blízkostí k lidskému hlasu.

Provázanost Blažíkové s Dickeym kromě toho utužuje dlouhodobá spolupráce. Koncertovali na mnoha místech od Česka po Austrálii, jádro repertoáru nahráli na stejnojmenné album. Z něj zaznělo několik čísel, sobotní program ale výrazně posílil podíl současné hudby. Ta se vedle renesančního mistra Giovanniho Pierluigi da Palestriny či manýristy Sigismonda d’India objevila v rovnocenném zastoupení.

Exotickou melodikou vzbudila pozornost kompozice O Archangels and Angels britského teologa Ivana Moodyho. Text Nigra sum převzatý z biblické Písně písní zazněl kromě barokního zhudebnění také ve zpracování současné řecké skladatelky Calliope Tsoupakiové. Ta je rovněž autorkou instrumentální kompozice Thin Air. O soucitu a smutku nad oběťmi covidu v ní vypovídají teskná glissanda, z nichž zaznívají ohlasy na řecký styl rembetiko. Byla to jediná skladba v programu, která se skutečně obešla bez dechu – hrála ji Anna Lachegyiová na historický smyčcový nástroj viola da gamba.

Nejtek zaslouží natočit

Následovalo vystoupení Tiburtiny. Ženský vokální ansámbl pojmenovaný dle středověké věštkyně provedl kompozici Trobairitz od Michala Nejtka. Pětačtyřicetiletý skladatel a instrumentalista rozkročený mezi operou či symfonickými kompozicemi na jedné straně a jazzem či spoluprací s rockovým kytaristou Michalem Pavlíčkem na straně druhé zhudebnil texty středověkých trubadúrek.

Kromě dominujícího zpěvu se na provedení podílela malá kapela složená z přenosných varhánek, perkusí, nyckelharpy a psalteria. K posledním dvěma strunným nástrojům se občas přidaly gotické harfy sopranistky Hany Blažíkové a vedoucí ansámblu Barbory Kabátkové.

Nejtek osmidílnou skladbu proložil několika elektronickými pasážemi. Okcitánské texty zněly v původním jazyce i překladech Josefa Prokopa a Jiřího Holuba. Hned na prvním se podílely trubadúrky Alais, Iselda a Carenza – první dvě vychvalují krásu třetí a ptají se, jak s manželstvím a mateřstvím nepřijít o počestnost i fyzickou krásu. Carenza jim doporučuje provdat se za krále moudrosti.

Text lze vnímat ve velmi přízemní a zároveň ve vznešené duchovní rovině, což bylo charakteristické i pro další části přibližně padesátiminutového celku.

Stejná provázanost však fungovala v hudbě, kde se historické nástroje a historizující zpěv mísily s Nejtkovým hudebním uvažováním. Mnohoznačnost textů odrážela především komplikovaná rytmická struktura hlasů vedených ve více vrstvách. Jakkoliv provedení plynulo zdánlivě přirozeně, v textech i instrumentálním doprovodu byla spousta rytmických detailů, posunů, změn a drobných „záludností“. Díky nim skladba nikdy nesklouzla k tomu, aby plynula jednoduše jako píseň, ačkoliv by k tomu zdrojový materiál mohl svádět. Od ansámblu vyžadovala neustálou pozornost. Skladatel nakonec provedení také dirigoval, ačkoliv to původně nebylo v plánu.

Před Nejtkem zazněla píseň A chantar m’er de so qu’eu no volria od Beatritz de Dia, která žila na přelomu 11. a 12. století. Je to jediná kompozice ženské trubadúrky, k níž se dochovala i hudba. Posloužila ale také coby důkaz častého tvrzení současných autorů, že cítí větší spřízněnost s hudbou středověku než s koncertně stále preferovaným romantismem či klasicismem.

Největší zájem vzbudil pěvecký vklad ansámblu Tiburtina, soustředěného, přitom živého a zaujatého. Jádrem instrumentální složky byl smyčcový nástroj s klapkami zvaný nyckelharpa, který se při hře smyčcem i prsty nádherně rozezníval do výšek a alikvotů. Provedení Nejtkovy kompozice Trobairitz zaznamenával Český rozhlas. Zasloužila by i vydání na CD.

Skřítci a přízraky

Jako poslední vystoupil barokní orchestr Collegium Marianum, který vede flétnistka a členka umělecké rady Pražského jara Jana Semerádová. Stála u vzniku projektu Vize a sny, stejně jako u dvou premiér, které provedla se svým ansámblem.

První byla kompozice Jméno růže od pětatřicetiletého Jana Ryanta Dřízala, kterou Semerádové coby dárek k narozeninám objednal manžel. Konečná podoba skladby už ale vznikala ve spolupráci s flétnistkou, s ohledem na specifika jejího stylu i na osobité vlastnosti barokního nástroje. Na něj Semerádová nejen hraje, ale zároveň vždy tak trochu tančí. Vyzařuje z ní chuť říct spoustu věcí najednou.

Divadelní aspekt měla i úvodní kompozice programu od Antonia Vivaldiho. V Dřízalově skladbě pro flétnu a cembalo, jež vychází z moderního zpracování barokních sekvencí, přišel ke slovu také hlas sólové flétnistky.

Druhou premiérou Collegia Mariana byla skladba Elfi e fantasmi, česky Skřítci a přízraky, od pětašedesátiletého Jiřího Gemrota. Komorní koncert pro příčnou flétnu a barokní orchestr spíš starosvětskými prostředky kreslil strašidelnou i hravou atmosféru. Občas jako by se vzduchem mihlo pár záběrů z imaginárního filmu od Jiřího Trnky.

V podání Collegia Mariana dále zazněl flétnový a houslový koncert Antonia Vivaldiho, ve druhém z nich provedla sólový part koncertní mistrová Lenka Torgersen. V závěrečném Concertu à 6 od Georga Philippa Telemanna se housle a flétna představily ve vyrovnaných pozicích.

Pražské jaro tuto neděli pokračuje vystoupením základních uměleckých škol a koncertem špičkového houslisty Augustina Hadelicha se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Z dalšího programu poutá pozornost jedno z posledních účinkování litevské dirigentky Mirgy Gražinytėové-Tylaové s Birminghamským symfonickým orchestrem. Mimořádný zážitek slibuje francouzský orchestr Les Siècles se šéfdirigentem Françoisem-Xavierem Rothem, kteří v Česku zahrají poprvé. Současné hudbě bude věnován festivalový projekt Prague Offspring.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.