Prezidentka s Vetchým a Geislerovou je unikát. Film tak prázdný, že by divák plakal

Režisér a scenárista Rudolf Havlík se už dvojicí snímků Po čem muži touží a Po čem muži touží 2 nesnažil vytvářet postavy, v nichž by byla špetka čehokoli jiného než stereotypů. Nyní tuto svou zvláštní filmařskou misi dotahuje do dokonalosti. Natočil romantickou komedii o prezidentce, která je dokonale prázdnou nádobou.

Jak se projevuje, že Anna Geislerová hraje prezidentku? Hodně rychle chodí chodbami hradu a hovoří s týmem lidí v takových frázích, že je klávesnice odmítá reprodukovat. Jenže ona to vlastně není prezidentka, spíše vladařka z jakési prehistorické pohádky. A tak se po nocích rozhodne nasadit paruku a tajně vyrazit do ulic, mezi „poddané“. Jak se tajně odchází z hradu? No, to se otevře zeď domu a z ní nejmocnější dáma vyklouzne na ulici, aniž by si ochranka či kdokoli čehokoli všiml.

Protože jako správná princezna z dávné pohádky, v níž vládnou hlavně genderové stereotypy, je naše prezidentka nejen žena bez vlastností, ale také naprostá nemotora, způsobí při jedné z vycházek poprask v zahradě sochaře, kam ji zavála rozsvícená okna. Poničí nějakou tu sochu a zapomene tam střevíček. Ano, opravdu.

Jenže to jí nedá, jde se omluvit a romantický záblesk na sebe nenechá dlouho čekat. Pak už spolu dvojice chodí na dlouhé procházky. Ona stále nemá žádné povahové rysy či zájmy, ale Ondřej Vetchý v roli „prince“ je zase dokonalý, aby se vše vyrovnalo. Sochař, pracant a řemeslník, ohromně hodný, chápavý tatínek a vdovec s pejskem, ale také učitel na umělecké škole. Má jen jedinou vadu na kráse, coby sochař vládne nečekanou neschopností rozpoznávat lidi podle obličejů, takže neví, s kým chodí.

Od té doby se prezidentka mění ve film, kde se děje jediná věc. Lidé chodí. Buď pomalu, romanticky, po nocích a s pejskem. Nebo pracovně, rychle. A rychlejší jsou i řeči, které vedou, ale zůstávají podobně bezobsažné.

Je to jistě pozoruhodný posun v české žánrové tvorbě. Nikoli však k lepšímu. Většina českých rádoby romantických komedií je o v jádru protivných lidech, tvůrci soutěží, zda diváky bude více štvát, jak jsou vyobrazeni muži, či ženy. Prezidentka se lehce vymyká: nejde o soutěž v tom, zda je otravnější sledovat vyobrazení žen jako otravných mrch a hysterek, či mužů jako nepořádných prasat.

Jenže aby takový krok nastal, musel se autor Rudolf Havlík snížit k tomu, že vytvoří svět, jemuž by mohlo propadnout maximálně dítě na prvním stupni základní školy, pokud by tedy hrdinové nosili koruny, byli nejlépe animovaní a ideálně se tam vyskytl alespoň náznak nějakého děje. Třeba v podobě přítomnosti zlého panovníka ze sousedství či mnohohlavého draka.

Prezidentka však takhle složitý příběh vyprávět nechce, draka ani zlého krále nepotřebuje. Spokojí se s tím, že zápletka je přežitek. A že celovečerní stopáž lze postavit na premise, kdy dva dospělí svéprávní lidé, kteří nejsou ze znepřátelených rodů ani nežijí v otroctví, musí zamlčet svou lásku. Tedy: zde je vlastně na vině hlavně žena, která z nevysvětlitelného důvodu tají, kdo je, a odmítá se oddat bezchybně vypadajícímu vztahu.

Prezidentka je film o dvou hodných a milých lidech. Jediná nerovnost pramení z toho, že jeden z dvojice je… poněkud blbý. Takže vítejte zpět, stereotypy, vlastně jste tu celou dobu přítomné v až krystalicky čisté podobě.

Prezidentka působí jako bezelstně hloupý film. Jiné české režiséry můžeme snad podezřívat z cynismu či životní okoralosti, kterou přetavují do pocitu, že „takhle to na světě chodí“ a že ženy jsou upjaté hysterky, zatímco chlapi nezodpovědná prasata. Takové podezření se u sledování Prezidentky nedostavuje. Tím větší je tenhle pokus o milý film o ničem katastrofa.

Je to jako sledovat dílo nepolíbeného tvůrce, jenž měl jediný nápad: „Natočím romanci o prezidentce.“ A pak prostě napsal scénář, kde nic nedává smysl, ale z původního záměru odmítl ukročit, jakkoli se to při psaní muselo nabízet.

To je jediné možné vysvětlení, jaké výsledek nabízí. Prezidentka kromě momentů, kdy lidé chodí, obsahuje i několik dalších scén. Jednak ty zcela nesmyslné, kdy například sledujeme kickboxerský sparing, aniž by po zbytek filmu bylo jasné proč. Tedy vlastně se po asi půl hodině jedna z postav zmíní, že se tomuto sportu kdysi chtěla věnovat.

Pak jsou tu scény na hraně parodie, třeba když protagonistka leží ve vaně plné pěny s kolenem venku a sklenkou šumivého vína v ruce. Ta vana se nachází u zdi obřího uměleckého ateliéru a vedle ní stojí židle, na níž sedí oblečený její milý a též popíjí sekt. Asi to může být něčí představa romantického večera.

Ale když se v závěru na bále – kde jinde by měla pohádka končit – zpívá česká hymna a poté se všichni hrdinové spárují a odcházejí nejspíše na nekonečnou romantickou procházku, mozek se vzdává. Prezidentka je film, o kterém nejde psát, nejde se mu ani smát, je dokonale prázdný. Film bez vlastností. A jak pravil Ludwig Wittgenstein: O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.