Případ, který otřásl Polskem. Maturant neukázal občanku, policie ho zavraždila

Po pozoruhodné studii podivínských zvyků jednoho polského malíře a jeho příbuzných ve snímku Poslední rodina nyní talentovaný filmař zasazuje divákům ránu do hlavy kladivem. Jeho novinku v těchto dnech promítají česká kina.

Dva lehce rozjaření mladíci se potulují ulicí. Jeden se odmítá legitimovat. Končí na stanici, kde se na něm policisté vyřádí tak, že hoch zraněním podlehne. Smrt maturanta Grzegorze Przemyka v roce 1983 otřásla Polskem, i když se státní složky snažily, aby případ nikdy nevyplul na veřejnost a viníci nebyli potrestaní.

„Před deseti lety jsem znal jméno Grzegorz Przemyk, věděl jsem, že byl zbitý policisty, že zemřel, že to byl velký případ. A že se nepřímo vztahoval k hnutí Solidarita. To bylo vše. Než jsem si přečetl knihu,“ vzpomíná pro Aktuálně.cz režisér Matuszyński, jak se mu do ruky dostala předloha filmu od novináře Cezaryho Lazarewicze.

„Při jejím čtení jsem doopravdy dostal strach. Příběh z dob, kdy jsem ještě nebyl na světě, ve mně vyvolal podobné pocity jako některé události, které se odehrávají dnes. Struktura zla, jak ji kniha vyobrazila, mi připadala něčím povědomá. A po celé natáčení jsem na ten pocit myslel,“ popisuje.

Ten pocit okamžitě přenáší na diváky. V předchozím snímku Poslední rodina sledoval Matuszyński v průběhu několika dekád výstřední familii surealistického malíře Zdzislawa Beksińského. A byť se v jejím počínání také odrážela realita života v komunistickém Polsku, výsledek překrývaly různorodé obsese protagonistů a spousty bizarních, odlehčujících momentů.

Nezanechat stopy je od začátku extrémně intenzivní podívaná. První minuty vykreslují, jak došlo k tragédii, jež končí smrtí nevinného mladíka. Z každého kopance, z každého vzdechu píchá v žebrech i diváka. To děsivější ale teprve přijde. Mašinerie moci nemůže případ smáznout ze stolu tak snadno jako desítky podobných. Po události zbyl svědek a mohl by promluvit.

„Okolo toho případu se stalo tak moc hloupých věcí, až jsem si ho začal připodobňovat k jakési velmi smutné epizodě od Monty Pythonů,“ popisuje polský filmař složitý kolotoč, do něhož vstupovali lidé z ministerstva vnitra i média. Rozděloval také protagonisty na druhé straně – od Przemykovy matky, disidentky a básnířky Barbary Sadowské, po rodiče jeho kamaráda Jurka, kterého coby svědka ukrývají.

Právě chladná metodičnost a zároveň zbytečnost enormní snahy státních složek zříci se jakékoli zodpovědnosti mění napínavý thriller v morální i politické drama o aroganci a necitlivosti režimu. Matuszyński jej připodobňuje k filmům dnes již nežijícího Američana Roberta Altmana, které také zalidňují desítky protagonistů a jež se trpělivě klenou přes dlouhé minuty.

Nezanechat stopy čítá takřka tři hodiny, jde o komplexní, vrstevnaté dílo, na rozdíl od Altmanových záměrně lehce odtažitých filmů má však místy až hollywoodský zápal pro věc. S jasným vrcholem u soudu, kde se zlo a arogance ztělesní v postavě soudkyně. Její necitlivost a komisnost vyvolává pochyby, zda tady autoři přeci jen nepřidali „na plynu“ ve snaze zobrazit zrůdnost režimu.

„Když jsem si poprvé četl záznamy, jak soud probíhal, říkal jsem si: to je úplně surreálné,“ podotýká režisér. „Miluji seriál Perníkový táta. A tam v jedné scéně zazní, že je to až kafkovské. Tak tady se to slovo hodí taky.“

I tak nicméně chvílemi pochyboval, zda informace z archivů přeci jen nepřikrášlil pro větší dramatičnost. „Třešničkou na dortu bylo, když jsem se po polské premiéře bavil s jedním režisérem. Ten mi řekl, že se kdysi setkal se skutečnou soudkyní toho případu a že byla stejně děsivá jako v mém filmu,“ popisuje Matuszyński moment, kdy na jedné straně přestal pochybovat. Na druhé bylo zjištění ještě děsivější.

„Pár měsících po dokončení mám intenzivní pocit, že se vše sice odehrálo v 80. letech, ale totéž se děje právě teď. Když se podíváme třeba na to, jak můžete v Rusku dostat 15 let ve vězení za vlastní názor, za to, že řeknete pravdu,“ rozebírá filmař ambivalentní rozpoložení. „Autor knižní předlohy mi řekl, že ji psal, aby zaznamenal dějiny. Ale při psaní mu docházelo, že to není historická kniha.“

Matuszyński se cítí podobně a neustále hledá paralely s dneškem. „Stále jsem trochu v šoku, že i film takhle působí. Znamená to, že jsem uspěl jako režisér, ale zároveň mě to naplňuje smutkem. Raději bych ho vnímal jako historické drama přicházející z jakési země před dávnými časy,“ uvažuje.

Osmatřicetiletý tvůrce se s prvními dvěma filmy dostal do hlavní soutěže dvou předních světových festivalů, mezitím natočil pár dílů gangsterského seriálu Král Varšavy odehrávajícího se ve 30. letech minulého století, „v duchu seriálů jako Impérium – Mafie v Atlantic City nebo Gangy z Birminghamu“, popisuje.

Dnes má otevřené dveře jak k větším evropským koprodukcím a mezinárodním přehlídkám, tak k běžnému publiku. Je jedním z mála autorů, kteří umí zasáhnou jak lokální diváky, tak festivalové dramaturgy.

„Jsem šťastný, že jsem měl debut v hlavní soutěži v Locarnu, druhý film v Benátkách, navíc ve velmi silném ročníku. A zažít tam desetiminutový potlesk vestoje byla velká věc,“ raduje se. Hned ale dodává, že nejdůležitější je pro něj neustále se posouvat dopředu. „Netoužím po účasti na velkých festivalech, chci hlavně vyprávět dobré příběhy. A těší mě především to, že Nezanechat stopy se prodalo do 20, možná 25 zemí.“

Právě schopnost oslovit každého potenciálního diváka je pro Matuszyńského klíčová. „Ale nemám na to žádnou strategii,“ směje se. „Až během natáčení zjistíte, kam jste sami došli.“

Polské filmy jako Ida, Studená válka či Pan Jones poslední dobou slaví úspěchy v Benátkách, francouzském Cannes či na amerických Oscarech. Matuszyński je další talent, který navíc nemusí skončit „jen“ na takzvaném festivalovém okruhu. „Nemám nic proti tomu natočit film pro Netflix či jiné platformy,“ říká závěrem.

„Některé příběhy je nejlepší odvyprávět formou dokumentu, jiné jako seriál, další nejlépe fungují v podobě komerčního filmu. A tím myslím například nového Batmana od Matta Reevese, ne ty hrůzy, které natáčí Zack Snyder,“ zakončuje slovy, jež potvrzují, že také v žánrové kinematografii má přehled a jasně vyhraněný vkus.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.