Příště na Colours. Jižanské sestry s kytarami Larkin Poe se od sebe nehnou na krok

Čtvrteční koncert sester Rebeccy a Megan Lovellových, které si říkají Larkin Poe, byl nabitý energií. Dvě mladé americké Jižanky, jež dříve hrály klasickou hudbu a bluegrass, se už několik let vracejí ke kořenům. Přes country i blues se dostaly k blues rocku a jižanskému rocku. Jejich kytarová hudba je syrová, plná riffů, chytlavých melodií a dvojhlasů.

Vychází z tradiční americké muziky, ze které si však sestry pouze berou, co potřebují. A hlavně účinkují v netradičním formátu, samy jen s mužskou rytmickou sekcí za zády. Bruneta Rebecca zpívá a hraje na elektrickou kytaru, blondýna Megan ovládá nástroj zvaný lap steel kytara. Navzdory zvyklostem ji nemá ve fixní poloze ani položenou na klíně, nýbrž zavěšenou u pasu. Celou dobu s ní chodí po pódiu, pomáhá s vokály a hraje hlavní melodie nebo sóla.

Neustále se u toho na sebe usmívají. A mají proč: za 12 let existence už dvakrát účinkovaly na britském festivalu Glastonbury, natočily několik desek, letos si je jako předskokany na část turné bere rocker Jack White. Na internetu mají dohromady miliony zhlédnutí jejich podomácku natočené coververze oblíbených skladeb, od rollingstoneské Start Me Up přes Jolene od Dolly Partonové až po těžší songy jako Graceland písničkáře Paula Simona.

Do Česka přijely podruhé a brzy se vrátí. Čtvrteční koncert byl součástí série Prague International Bluenight, v červenci sestry vystoupí na posledním dnu festivalu Colours of Ostrava. „Tohle je zatím naše jednoznačně nejlepší turné,“ říká Rebecca Lovellová pro Aktuálně.cz.

Zhruba hodinu před koncertem v zákulisí Lucerna Music Baru popisuje, jak už pátým týdnem objíždějí Evropu v dodávce. „Je nás osm včetně řidiče. Veškerý čas trávíme spolu. Auto mělo párkrát problémy, jednou jsme řešily poškozený nástroj. Ale hrajeme prakticky každý večer, skoro všude máme vyprodáno, v Praze už druhý z našich dvou koncertů,“ vypočítává. Poprvé účinkovaly před třemi roky v Paláci Akropolis.

Před vystoupením se Rebecca nepřipravuje, akorát bezprostředně po něm v zákulisí zpívá stupnice. „Když devadesát minut křičíte, potřebujete hlasivky vrátit do normální polohy. Takhle je to pro ně méně zničující a namáhavé, než kdybyste hned začali mluvit,“ vysvětluje. Zdůrazňuje, kolik je za tím vším práce. „Po hraní se nejdeme opít do baru nebo tancovat na party. Sedneme si s celým týmem, od muzikantů po techniky, a rozebíráme, co se ten večer povedlo a co příště udělat lépe.“

Při rozhovoru Rebecca pohodlně napůl leží, napůl sedí na gauči. Když gestikuluje, jsou zblízka vidět tetování na jejích rukách: na jedné francouzský nápis smrt, na druhé srdce probodnuté dýkou. Slovo si bere častěji než Megan sedící vedle na židli. Jsou oblečené v upnutých džínech a tričkách. Neustále se usmívají, ani náznakem si nemusí říct, která zodpoví otázku.

Když mluví, pořád se dívají jedna na druhou. „Rády si dáváme úkoly. Vždycky si před koncertem vytkneme cíl, třeba že dneska budeme dávat pozor na rytmus. V Berlíně jsi řekla, že zkusíme potlačit svoje ega. To bylo fakt dobré,“ chválí Rebecca sestru, která to vysvětluje. „Občas se člověk až moc soustředí na to, aby nějaký riff zahrál dost rychle, až moc přemýšlí nad sólem. Prostě je ponořený do sebe. Chceme víc udržovat kontakt s publikem,“ dodává Megan.

To se daří. Jednak na síti, kde s fanoušky neustále komunikují prostřednictvím videoklipů i obyčejných videí. Před týdnem si při streamu ze slovinské Lublaně nalily šampaňské. Megan vyprávěla, jak se rozplakala, když jí diváci zazpívali Happy Birthday. A mezi sbíráním online dýšek představily singl Bad Spell z chystaného, v pořadí šestého alba. Vydají ho v listopadu a zařadí na něj i několik autorských skladeb, které už roky hrají naživo. Včetně rockové Summertime Sunset. Zazněla také v Praze.

Kdo by chtěl sedět

Celý koncert sestry obcházejí pódium, aby na ně bylo vidět. Rebecca pohupuje hlavou, střídá červenou elektrickou kytaru Gretsch a bílého Fendera, se kterými efektně mává do stran. Je kontaktní, několikrát klub roztleská, při starém biblickém gospelu John the Revelator málem i rozezpívá.

Postupně uvedou 15 skladeb včetně sto let starých blues Come On in My Kitchen od černošského kytaristy Roberta Johnsona nebo Preachin’ Blues od Son House narozeného roku 1902. Zejména v blues pěvecky projevují skoro soulové emoce. Jinak ale převažují autorské písně z jejich alb Self Made Man, které debutovalo na první příčce americké bluesové hitparády, a na cenu Grammy nominovaného Venom & Faith. Sestry je v Praze hrají ve stejném pořadí jako předešlé večery v Berlíně a Vídni.

Nejdůležitějším nástrojem v kapele je lap steel kytara. Tvoří pomyslný druhý hlas. Místo aby dobarvovala zvuk jako v početnějších country sestavách, Megan Lovellová na ni hraje hlavní melodické linky a většinu sól, zpravidla s efektem overdrive zkreslujícím zvuk. „Nevydržela bych sedět, to by mě hrozně omezovalo,“ vysvětluje, proč si nástroj nechala upravit tak, aby ho mohla mít zavěšený na krku.

Jednou rukou drnká na struny, druhou po nich posouvá kovový váleček. Tím vzniká pro tento nástroj typický klouzavý zvuk. Chodit při tom po pódiu se Megan musela naučit. Pomohlo ji, že dřív hrála na dobro, i že celý život používá tentýž typ lap steel kytar od firmy Rickenbacker ze začátku 50. let minulého století. První si koupila v Nashvillu a přišla o ni, když jela taxíkem po New Yorku. Auto prudce přibrzdilo, nástroj proletěl vozem a rozbil se. Dnes jich Megan vlastní několik a neustále hledá, kde koupit další do foroty. Doma z nich má vypreparované náhradní díly, popisuje.

Pandemii koronaviru sestry přežily ve zdraví. Vydaly dvě alba, natáčely coververze, v jednu chvíli z domova streamovaly pětkrát týdně. Depresi, jakou pociťovala spousta jejich vrstevníků, nezažívaly. I když vlastně jednou ano, opravuje se Rebecca. „Je fakt, že jak jsem byla zvyklá skoro 15 let hrát před lidmi, trochu mě to rozhodilo. Měla jsem jednu chvilku, kdy se na povrch dostávaly pocity, které vůbec neznám,“ říká.

Její manžel, kytarista Tyler Bryant hostující v singlu Back Down South, si musel přivydělávat: za pandemie nahrával a prodával doprovodné zvukové stopy začínajícím kytaristům. Sestry ale jinou práci nehledaly. Jsou šťastné, že si fanoušci koupili dost desek a reklamních předmětů, aby vystačily s penězi. „Bylo hrozně povzbuzující zjistit, že kolem sebe máme tak silnou online komunitu. Na tomhle turné za námi všude chodí lidi a říkají, že je během pandemie držela nad vodou naše hudba. Ale nás zase drželo nad vodou, že ji někdo poslouchá, takže to bylo oboustranné,“ shrnuje Rebecca.

Pořád spolu

Teď, když znovu koncertují, jsou nejšťastnější. Klidně by to dělaly do osmdesátky, jako dnes Bob Dylan nebo Rolling Stones. „I když je fakt, že v takhle vysokém věku častěji hrají muži než ženy. Chtěla bych to dělat aspoň tak dlouho jako Joan Jettová,“ zmiňuje Rebecca třiašedesátiletou americkou rockerku, která do podzimu absolvuje 42 vystoupení. „Já jsem trochu víc domácký typ. Na turné se mi líbí, i když by mi stačily kratší časové úseky,“ doplňuje Megan.

Z turné se vrací domů do města Nashvillu, kde žijí, každá se svým manželem. Když se vdaly, poprvé v životě přestaly být v nepřetržitém kontaktu od narození mladší Rebeccy v lednu 1991. „Vyrůstaly jsme spolu. Rodiče nás neposlali do školy, takže jsme doma měly stejné učitele. Chodily jsme do téhož kostela, zpívaly jsme tam ve stejném sboru,“ vzpomíná třiatřicetiletá Megan.

Podržely se nesčetněkrát, třeba když Rebecca v sedmi letech začala koktat a nikdo kromě sestry ji nerozuměl. „Jsme si fakt blízké. V podstatě neexistuje den, kdy bychom se nepotkaly nebo si nezavolaly,“ dodává Megan, že od chvíle, co je Rebecca na světě, se dlouho neviděly jen jednou: na dva týdny.

V Nashvillu bydlí asi čtvrt hodiny od sebe. Jejich manželé se přátelí, všichni čtyři chodí na výlety nebo vaří. Neustále se navštěvují.

Celoživotnímu soužití sestry přičítají i porozumění na pódiu. Za celý koncert v Lucerna Music Baru si ani jednou hudebně nepřekáží. Díky průpravě ze sboru chvílemi vytvářejí působivé dvojhlasy. Ve skladbě Trouble in Mind zpívá jako první Rebecca a Megan po ni opakuje slova, přesně jako věřící v kostele po kazateli. Vzápětí stejný princip opakují s kytarami.

Rebecca hraje většinu riffů a zpívá, přesně ale ví, kdy se ozve sestřina lap steel kytara. Ta častěji zní ve vyšším, kvílivějším rejstříku, aby vystoupala nad Rebečinu kytaru a zpěv. Nejvýraznější sóla má Megan v písních Keep Diggin’ a starém Preachin’ Blues.

Jako malé nejdřív hrály na housle a klavíry, později na mandolíny a dobro. Rodiče jim pouštěli zprvu klasickou hudbu a bluegrass, později rock, a zejména otec své oblíbené jižanské rockery Lynyrd Skynyrd nebo Allman Brothers. „Až tak ve dvanácti třinácti jsme si poprvé sedly a na místě vymyslely vlastní písničku. To je pro někoho s klasickou průpravou těžká situace. Ale od té doby to děláme společně,“ popisuje Megan.

Předek z občanské války

Říkají, že hrají „roots music“, hudbu od kořenů. S cílem upozornit na to, že několik málo jižanských států USA dalo světu talenty od rokenrolového Little Richarda přes zpěváka Jamese Browna po kapely jako právě Allman Brothers.

Snaží se v mladých Američanech vzbudit zájem o blues. Zpívat sto let staré písně jim přijde normální, avšak hudebně i textařsky je aktualizují. V Praze nakonec nehrály dávný song God Moves On the Water, v němž Blind Willie Johnson vyprávěl o zkáze záoceánské lodi Titanic. Sestry k původním slokám připsaly další, o novějších katastrofách jako povodních nebo kalifornském zemětřesení.

Vyrůstaly v Calhounu asi hodinu severně od Atlanty, největšího města státu Georgie na jihovýchodě USA. „Atlanta se neustále rozrůstá, ale naše čtvrť byla dost venkovská. Měly jsme dům se zahradou, do přírody to bylo tak patnáct minut pěšky. Takže nás trochu míjel i život v Atlantě. Jasně, občas s rodiči sednete do auta a jedete na celý den do města, nebo večer na koncert, ale víc jsme byly doma,“ vzpomíná Rebecca.

První kapelu založily roku 2005 jako teenagerky, ještě s třetí sestrou Jessicou. Říkaly si The Lovell Sisters, hrály převážně bluegrass a zvítězily v několika talentových soutěžích. Po čtyřech letech ale Jessica odešla na vysokou, provdala se a na hudbu zanevřela. „Nechtěla žít na turné. A kdyby byla neodešla, náš sesterský vztah by z toho nevyšel bez šrámů. Takhle je to pro všechny lepší,“ říká otevřeně Rebecca.

V roce 2010 tak s Megan přešly z akustických na elektrické nástroje a od té doby vystupují jako Larkin Poe. Že mají bluegrassovou minulost, by člověk skoro nepoznal. U Rebeccy to bývá slyšet, jen když hraje osobitě rytmicky na akustickou kytaru. Často užívá alternativní ladění, většinou s nejhlubší strunou podladěnou o celý tón níž. V Praze takhle uvedla třeba píseň Bleach Blonde Bottle Blues. Má ráda údernější akordy držené ve spodním rejstříku. I proto, aby v kontrastu vynikla Meganina lap steel kytara.

K jižanským kořenům se sestry hrdě hlásí, i když politické spory ohledně konfederačních vlajek nebo strhávání soch nekomentují. Kapelu nazvaly podle svého prapraprapradědečka. Larkin Poe byl bratrancem slavného amerického spisovatele Edgara Allana Poea a během americké občanské války řídil nákladní vozy tažené koňmi. „My si myslíme, že vozil zásoby pro armádu,“ popisuje Rebecca. Je to ale tak dávno, že nikdo v rodině ani pořádně neví, jestli Larkin Poe bojoval na straně Konfederace, to znamená Jižanů.

Respektive zprvu ano. „Ale existují protichůdná svědectví. Dvacet minut od našeho baráku je slavné bojiště z občanské války Chickamauga. Dneska je to archeologické naleziště, stojí tam i zbytky dřevěného srubu, kde Larkin Poe žil se svou rodinou. Rodiče tam nedávno byli na komentované prohlídce a zase říkali, že každý turistický průvodce to vypráví jinak,“ zmiňuje Rebecca.

Na fotografii z 20. let minulého století toho času čtyřiadevadesátiletý Larkin Poe stojí na místě svého někdejšího srubu, který vyhořel při bitvě u Chickamaugy. Ta se v září 1863 zčásti odehrála na jeho pozemku. Podle všeho byl nejdřív konfederační voják a pak zběhl k severské Unii.

O slavném předkovi zatím Larkin Poe píseň nenapsaly. Ani o Edgaru Allanovi Poeovi, kterého četly, ale neví o něm víc, než je v učebnicích, říkají. Zato jednu ze svých nejpopulárnějších písní věnovaly prarodičům. Jmenuje se Mad as a Hatter, což je slovní hříčka odkazující k postavě Kloboučníka z Alenky v říši divů. A sestry v ní zpívají o duševních chorobách. Jemná balada, v níž naplno vynikne citlivější poloha Rebečina hlasu, patří také k vrcholům pražského koncertu.

„Napsaly jsme ji, když se ke konci života zbláznil náš dědeček. Trpěl schizofrenií a asi i dalšími duševními nemocemi. Později jsme stejně bolestivě sledovaly, jak kontakt s realitou ztrácí babička. Tehdy se u nás o duševních nemocech nemluvilo. Dneska o tom zpíváme s nadějí, že to lidem pomůže se s nimi smířit,“ dodává Rebecca Lovellová.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.