Recenze: Johnny Depp v Praze ostudu neudělal, Beckova kytara krásně kvílela

Devětapadesátiletou hollywoodskou hvězdu fanoušci vyčkávali už před hotelem Mandarin Oriental, kam dorazil ve stříbrném mercedesu. Do Česka se vrátil rok poté, co byl hostem karlovarského festivalu, a krátce po vítězství v mediálně sledovaném soudu s exmanželkou Amber Heardovou.

Že se v pondělí Johnny Depp chystá na pódium O2 universa, naznačilo, už když do zákulisí dorazil stojan s jeho kytarami. Zatímco kapela Jeffa Becka začala hrát čtyřakordovou rokenrolovou instrumentálku Rumble od Linka Wraye, známou z filmu Pulp Fiction, Depp ležérně přišel a švihácky se uklonil. Že podstatná část zejména posluchaček čekala na něj, bylo zjevné ze stovek zapnutých mobilních telefonů i výrazného jekotu.

Ten se opakoval, jakmile Depp zazpíval první slova své nedávné skladby This Is a Song for Miss Hedy Lamarr. Věnoval ji někdejší rakousko-uherské herečce a vynálezkyni, která se roku 1932 jako jedna z prvních několik minut pohybovala nahá ve filmu Extase českého režiséra Gustava Machatého. Deppa na jejím osudu zaujala situace, kdy člověka celý život definuje fyzická krása a zastíní jeho osobnost.

Johnny Depp je herec, a tak si v Praze pohyb na jevišti užívá. Oči schované za černými brýlemi typu pilotky, na sobě má námořnickou čapku, několik náhrdelníků, modrou košili s bílými puntíky a vykasanými rukávy, aby byly vidět desítky tetování. Na rukách minimálně pět prstenů, na zápěstí deset náramků různých barev. Když se houpavě prochází po pódiu, s kytarou záměrně posazenou tak nízko u pasu, jako se nosíval kolt, musí chřestit jako pirát.

Samozřejmě: kapitán Jack Sparrow z filmové ságy Piráti z Karibiku je jeho nejslavnější role, Depp ji však vymodeloval podle hudebního vzoru, kytaristy Keitha Richardse z kapely Rolling Stones. Po něm toto pondělí přejal také několik mohutných úderů pravou rukou do kytary, na pohled efektních, jako by nástroj bičoval.

Ještě než Depp roku 1984 debutoval v hororu Noční můra v Elm Street, věnoval se hudbě. Poslední dekádu se k ní vrací. Pražané už ho zažili před čtyřmi lety na koncertě kapely Hollywood Vampires. Toto pondělí neustále střídal kytary, od akustické dvanáctistrunné přes Fender Telecaster, byl však dost soudný na to, aby se vedle nesrovnatelně zdatnějšího Jeffa Becka nepokoušel sólovat. Zůstal v roli doprovazeče, koncertu spíš dodával lesk. A samozřejmě zpíval.

Zatímco píseň Time od Dennise Wilsona mu zoufale nesedla, obstojný výkon odvedl tam, kde se mohl držet hlubokého rejstříku, na hranici mluveného slova. Jak v coververzi Venus in Furs od rockerů Velvet Underground, při které Deppovi na tvář dopadalo červené světlo, tak v působivé industriální The Death and Resurrection Show z repertoáru britských postpunkerů Killing Joke. Tady měl Depp efektem mechanicky zkreslený hlas, což v kombinaci s blikajícími rudými a oranžovými světly dodalo večeru jinou náladu. Některé fanynky na ochozech sebou v tu chvíli škubaly nadšením a euforicky zakláněly hlavy.

I když se pak jen oběma rukama držel mikrofonu a zpíval, celou dobu byl Depp kontaktní. Jako hudebník neudělal žádnou ostudu.

Jeff Beck ho do kapely před zhruba měsícem a půl vzal jako kamaráda, a tak není důvod klást na herce přehnané nároky. Tím spíš, že hollywoodská hvězda na stará kolena propůjčuje slávu jinak čistě instrumentálním vystoupením Jeffa Becka, jenž na rozdíl od něj nikdy neměl manýry rockových hvězd. Samozřejmě kromě scény z hraného filmu Zvětšenina od Michelangela Antonioniho, kde právě Beck při vystoupení kapely Yardbirds zápasí s porouchaným zesilovačem, až kytaru vzteky rozfláká.

Pondělní koncert v pražských Vysočanech byl oznámený teprve před měsícem. Vzhledem ke strmě stoupající inflaci, dovoleným, letním festivalům či akcím odloženým z doby pandemie je zázrak, že v sále zbývaly jen vyšší desítky neobsazených míst. Vystoupení se dokonce přesouvalo z Fora Karlín, zřejmě kvůli většímu počtu míst k sezení. Od chvíle, kdy oba sály vlastní finanční skupina PPF, je to pro pořadatele snažší.

Přestože společnou desku vydají teprve tento pátek, Jeff Beck se s Johnnym Deppem spřátelil už před šesti lety, „přes kytary a auta“. Vzpruha je to především pro osmasedmdesátiletého Becka, jednoho z nejuznávanějších žijících kytaristů, ale přece jenom ne celebritu.

Držitel osmi cen Grammy a dvojnásobný člen Rokenrolové síně slávy má nicméně bohatou historii sahající až k začátkům takzvané britské invaze, jak se říkalo mohutnému úspěchu anglických kapel v USA okolo poloviny 60. let minulého století.

Tehdy na sebe Beck prvně upozornil, když v populární sestavě The Yardbirds, mísící rock s blues, nahradil kytaristu Erica Claptona. Oproti němu přinesl divočejší riffy a zvuky. S dalším spoluhráčem z této formace Jimmym Pagem patřil k průkopníkům tvrdšího rocku, později také jazzrocku a se svou Jeff Beck Group objevil zpěváka Roda Stewarta.

Žánrově ale nikdy neustrnul, dnes je vzorem už několikáté generace kytaristů a od poloviny 70. let na sólové dráze rozvíjí technicky osobitý způsob hraní.

Na jednoduše zařízené pódium O2 universa s několika závěsy, které světla zbarvují do žluté a červené, případně zelené a fialové, Beck přichází krátce po deváté večerní. Štíhlý, energický, v černých brýlích, tmavomodrých kalhotách, bílém tričku a s korály na krku pozdraví diváky, při prvním úderu bicích zvedne do vzduchu ruku se zaťatou pěstí a pak už jen hraje. Za celý večer pouze párkrát poděkuje. Tu a tam rozpřáhne paže nebo ukáže prstem k nebi, soustředí se ale víc na spoluhráče než publikum. Kdyby vystoupení přenášely velkoplošné obrazovky, bylo by vidět, jak se na ně Beck soustavně usmívá.

Do české metropole kytarista přijel potřetí. Prvně účinkoval roku 2011 v akusticky nevyhovující hale na pražském Výstavišti, soukromě tehdy navštívil kavárnu Mlejn. Také převzal kytaru, kterou mu zkonstruoval Peter Jurkovič a výtvarně upravil Stefan Milkov.

Podruhé pak hrál před osmi lety na terase Jízdárny Pražského hradu, kde mu však na několik minut vypadla elektřina. Leckdo tento koncert bojkotoval kvůli přísným opatřením. Kromě ochranky opakovaně usazující diváky a celkově strnulé atmosféře tehdy pořadatelé zaujali mimo jiné oznámením, že v prostorách Pražského hradu platí zákaz kouření, což od čerstvě zvoleného kuřáckého prezidenta Miloše Zemana působilo jako provokace.

Obě vystoupení ale měla stejný základ: Beckovy instrumentální skladby, toto pondělí nejčastěji z alb There & Back vydaného roku 1980 a mladšího Jeff Beck’s Guitar Shop. Došlo také na dvě coververze ještě ze 70. let, všechny sjednocené na pomezí rocku, blues a fusion. Vlastní kompozice prokládal těmi převzatými, rychlejší písně citlivými baladami.

Celý večer měl na krku tutéž bílou kytaru Fender Stratocaster, jejíž struny od 80. let rozeznívá zásadně prsty, tedy bez trsátka. Beck z ní dovede dostat neobyčejně dynamickou škálu výrazů. Kromě kvákadla neboli pedálového efektu wah-wah nepotřebuje nic dalšího: fór spočívá v tom, jak ovládá zpětnou vazbu, a zejména takzvanou vibrační páku, kterou v rychlosti ohýbá výšku tónů a vytváří vibrato.

Co jiní kytaristé dělají zřídka a často pak musí nástroj dolaďovat, Beck užívá nepřetržitě celý večer. Jedna ruka létá po pražcích, druhá nejčastěji palcem či ukazovákem rozeznívá struny, zatímco zbylé prsty ovládají vibrační páku a kroutí knoflíky regulující hlasitost či přepínající snímače. Díky tomu Beckovy tóny znějí tak osobitě, v kombinaci s jeho frázováním a timingem opravdu jedinečně.

Z kytary se line neustálý, příjemný a plynulý proud tónů nabitých emocemi, ať už Beck zrovna řeže do strun a směřuje k pomyslným vyvrcholením, nebo přechází do pianissima.

Kolik z kytary dokáže dostat, ilustruje čtyřmi miliony lidí zhlédnuté video, jak v televizním pořadu hrál dávný hit Little Wing od Jimiho Hendrixe. V Praze ho toto pondělí zařadil také, i když kvůli slabšímu zpěvu Johnnyho Deppa ne s takovým účinkem.

Mnohem lépe vyznívají nuancované balady: mollový ploužák Cause We’ve Ended as Lovers od Stevieho Wondera a převzatý Midnight Walker, původně od irského Davyho Spillanea. V obou Beckova kytara teskně kvílí, uměřeně křičí, místy se blíží barvě lidského hlasu. Beckovo mužné vzezření klame tělem: je to nesmírně citlivý hráč, schopný rozvíjet jednoduché melodie bez zbytečných ozdob, s důrazem na emocionální účinek. I když formálně se pořád jedná o rock, princip lze vysledovat až k blues.

Samozřejmě je zázrak, že Beckovi stále slouží prsty. Před 12 lety doma krájel mrkve a „otrávený jejich četností“, začal krájet rychleji, až si omylem uřízl část ukazováku. „V další vteřině jsem klečel na kolenou a vyl, že tohle je můj konec,“ vzpomínal před lety. Chirurg mu však prst zázračně přišil, za pár měsíců ukazovák sloužil jako dřív – a dnes má kytarista ruce pro jistotu pojištěné, dle britských médií každý prst na 700 tisíc liber.

Pro jeho pondělní vystoupení v Praze je klíčová ještě vzájemná souhra s kapelou. Beck jejím členům od začátku šlechetně poskytuje prostor, a tak hned při coververzi You Know You Know z repertoáru jazzrockové Mahavishnu Orchestra na kraj pódia přichází baskytaristka Rhonda Smithová. Někdejší doprovazečka Prince či Beyoncé ukáže takzvanou slapovací techniku hry a vyklene působivé sólo s příklepy a odtrhy na hmatníku.

Nově v sestavě působí klávesista Robert Stevenson a zejména devětatřicetiletá německá bubenice v černých brýlích Anika Nillesová. Vystudovala sociální péči a muzikologii, hudební kariéru však začala dělat až poslední dekádou na YouTube a tohle je její první velké turné se světovou hvězdou. V Praze hraje celý večer špičkově, včetně groovu v coververzi Stratus od bubeníka Billyho Cobhama, kde Beckovým kytarovým frázím neustále odpovídají Stevensonovy klávesy.

Čechům může být líto jediné – že stále nezažili Jeffa Becka s jeho někdejším českým spoluhráčem, dnes čtyřiasedmdesátiletým americkým exulantem Janem Hammerem. Jejich vzájemné jazzrockové porozumění koncem 70. let patřilo k tvůrčím vrcholům obou muzikantů a zůstává zachycené na několika albech. I když asi právě jejich turné čítající 100 zastávek způsobilo, že Hammer následně pojal nechuť ke koncertování.

Jeff Beck byl jediný, komu se Hammera po desítkách let podařilo vylákat zpět před publikum. Před pěti lety s ním český klávesista v USA odehrál několik skladeb v amfiteátru Hollywood Bowl, když Beck slavil 50 let na scéně. Toto pondělí Hammerovo jméno nepadlo, byť alespoň vzdáleně zde přítomný byl: Beck uvedl jeho skladby You Never Know a hlavně Star Cycle, postavenou na Hammerově nápaditém syntezátorovém podkresu puštěném z přístroje zvaného sekvencer.

Samozřejmě u publika nevzbudily takové nadšení, jako když se na přídavek vrátil Johnny Depp, aby zazpíval coververzi A Day in The Life od Beatles – za její interpretaci Beck před časem dostal Grammy. Slyšet však anglického kytaristu s Hammerem je jediné, co si kytaristovi příznivci po pondělku ještě mohou přát. Všechna ostatní přání Jeff Beck splnil vrchovatě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.