Recenze: Tři hodiny rockového chaosu. Guns N‘ Roses publikum v Praze nešetřili

Areál letňanského letiště překvapivě nebyl tak plný, jako když tu nedávno dvakrát po sobě účinkovali Rammstein nebo Imagine Dragons. Koncertů je po covidových odkladech v letních měsících tolik, že to peněženky posluchačů nemohou utáhnout. Nebo že by roli hrála určitá okoukanost skupiny, která přijela už popáté a poslední album Chinese Democracy vydala před 14 lety?

Guns N‘ Roses publikum jako obvykle nešetřili. Začali okolo tři čtvrtě na sedm a během následujících tří hodin zahráli zhruba třicet písní včetně přídavků. Přesný počet těžko určit, když se někdy předehra jevila jako samostatná skladba.

Například příjemně vybrnkávaný Blackbird od Beatles přešel do jejich vlastní Patience, zatímco kulomet napodobující riff z Machine Gun od Jimiho Hendrixe se po chvilce změnil v parádní verzi kompozice Civil War. Tu kapela věnovala Ukrajině, na velkoplošných obrazovkách se objevila ukrajinská vlajka a kytarista Slash v jednu chvíli hrál na kytaru v jejích barvách. Publikum poté sborově popřálo klávesistovi Dizzymu Reedovi k narozeninám.

Úryvky a citáty z různých skladeb pomáhaly vytvářet image rebelských rockerů, kteří se s ničím nemazlí a hrají, co je baví. Velká svoboda, co se ale předem musí dobře nazkoušet.

Od Guns N‘ Roses člověk čeká i překvapení v podobě celých přejatých skladeb. Většinu coververzí, které v Praze zahráli tentokrát, měli v repertoáru už před lety. Paula McCartneyho píseň k bondovce Live and Let Die se dokonce stala jejich rozhlasovým hitem, stejně tak I Wanna Be Your Dog od Iggyho Popa a jeho kapely Stooges je s Guns N‘ Roses spojována už nějaký čas. Obě v Praze zazněly, tu druhou zpíval baskytarista Duff McKagan.

Kromě toho do programu přibylo Slither od sestavy Velvet Revolver a Walk All Over You, původně z repertoáru AC/DC, s nimiž zpěvák Axl Rose také vystupoval. Walk All Over You mělo takový drajv, že patřilo k nejlepším momentům první půlky koncertu.

Ke konci základního bloku přišlo ještě jedno překvapení: Wichita Lineman, skoro pětapadesát let starý song písničkáře Jimmyho Webba na pomezí country a popu. Působil až nepatřičně. I to byl ale způsob, jak v posluchačově hlavě vytvořit pocit správného rock’n’rollového chaosu. Nevíte, jestli to kapela myslí jako legraci, nebo vážně, a proč.

Nešetřilo se ani časem, Wichita Lineman trval okolo sedmi minut. Další převzatá Knockin‘ on Heaven’s Door od Boba Dylana měla s předehrou přes dvanáct minut. Sólo střídalo sólo a byť to byly nádherné kytarové exhibice jak vystřižené z nejlepších učebnic, v takovém množství místy začínaly nudit. Šestapadesátiletý Slash dokazoval, že stále patří k nejlepším kytaristům světa, jeho o rok mladší kolega Richard Fortus měl také několik silných chvilek. Nicméně člověk by od takové dvojice čekal víc efektních dialogů, nějaký užší kontakt. Chvílemi to vypadalo, že každý jede na sebe.

Trochu zvláštně působil frontman kapely Axl Rose. Šedesátiletý rebel je směšná záležitost, přinejmenším dobrý námět na filmovou komedii. Před 12 lety přišel na pódium pražské O2 areny s dvouhodinovým zpožděním a pořadatelé vraceli vstupné těm, kdo čekání nevydrželi.

Tuto sobotu dorazil včas, začal ale katastrofálně a teprve po zhruba třech písních se rozjel ke slušnému výkonu. Jeho ječák zněl vzhledem k věku suverénně, i tak byl nakonec největší obětí nepříliš zdařile nastaveného zvuku. Proti tomu, co jsme v Letňanech slyšeli od Rammstein nebo Imagine Dragons, bylo nazvučení zklamáním. Byť zpětně možná i to patří k celkové „ušpiněné“ image skupiny.

Jinak žádné kouře a ohňostroje, jen zadní projekce snímající víc muzikanty než zpěváka. Guns N‘ Roses jsou přes všechny výhrady hlavně o hudbě. Ta už je sice trochu starobylá, potěší ale tím, že v ní zůstává pořádná porce přímočarého rock’n’rollu, který se ze současné hudby jinak vytrácí. Dotyk s kořeny dělá dobře jak muzikantům, tak posluchačům, a proto příznivci 37 let existující sestavy odcházeli spokojeni.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.