Reportáž: Velké festivaly jsou zpět. Rock for People burácí sounáležitostí

Prvním větším jménem středečního prvního dne 26. ročníku Rock for People byli londýnští Wolf Alice v čele s devětadvacetiletou zpěvačkou a kytaristkou Ellie Rowsellovou. Když hrála hořkosladké písně s nádechem sarkasmu, do areálu ještě proudili návštěvníci. Většina už se ale dekomprimovala z reality do festivalového biorytmu.

Královéhradecké letiště, kam má do sobotního večera dorazit 30 tisíc lidí, pořadatelé vypiplali. Na pitoresknosti mu nově dodává funkční ruské kolo. A festivalová nálada si sedá stejně jako diváci rozesetí kolem hlavního pódia nebo zaboření do lehátek na umělé pláži.

Za zpěvačkou Rowsellovou stojí dvě komba Fender v surfově zelené, odstínu typickém pro retro edice kytarových zesilovačů, na zdvojený aparát hraje celá kapela. Že nejde jen o optický efekt, dokládá pronikavý hřmot v závěru setu. Píseň Giant Peach bouří s takřka symfonickou úderností, kytarovou intenzitu nese i následující Moaning Lisa Smile.

Rockovou energii naruší až klavírní balada The Last Man On Earth. Rowsellová texty často jen deklamuje, v závěrečném hitu Don’t Delete the Kisses ale ukazuje, že vokální finesy zvládá s přehledem i elegancí. Na areál mezitím pomalu sedá tma, den se láme do první festivalové noci.

Stále větší a silnější

Následují bristolští hromotluci Idles, jejichž střemhlavý růst popularity ilustrují také festivalové archivy. Krátce po vydání debutu Brutalism z roku 2017 hráli v jednom ze zdejších hangárů pro pár desítek lidí, dva roky poté vyvolali menší písečnou bouři v nedalekém stanu, dnešní ČT art stage. Nyní v hlavním čase suverénně opanovali pódium v obřím šapitó.

Jejich první dvě alba působí jako monumentální výpověď o současném světě, na energii Idles se ale člověk nejlépe napojí naživo. Ve své show mísí drama s groteskou života, slzy střídá radost, vše umocňují abnormálně hlučné nástroje a nepřítomné taneční kreace muzikantů.

Existuje málo lepších „otvíráků“ setu než skladba Colossus. „Už se to blíží, už se to blíží, už se to blíží,“ sípe zpěvák Joe Talbot do úpějících kytar a dunící basy. Dohromady to připomíná přistání letadla, najednou ale vše utichne a dezorientovaný dav chvíli tápe. Bubeník zařve, do soupravy pošle dva údery a následuje šílená dohra.

Circle pit, tedy lidé zběsile běhající v kruhu pod pódiem, rotuje od prvních vteřin. Kytarista Lee Kiernan se potácí ve shluku fanoušků asi deset metrů od pódia, přitom ještě nedošlo ani na druhou skladbu.

Tou se ukáže být Car Crash z aktuálního alba Crawler, na němž kapela zatím nejvýrazněji experimentovala se syntezátory a elektronickou hudbou. Na pódiu funguje nový zvuk lépe než na deskách. Idles používají jiné prostředky a cesty, energii ale zachovávají a jejich zvuk se nenásilně přibližuje současným trendům, v tomto případě žánru grime.

Pod pódiem se setrvačně točí skrumáž těl, kousek vedle tančí rozjaření kluci s dívkami, jako by jim k tomu hráli Jackson 5. Hudba Idles může působit jako jedna rána pěstí za druhou, stejně tak se na ni ale dá kroutit boky.

„Moje máma má dneska narozeniny,“ říká zpěvák Joe Talbot po písni Mother. Než si jásající publikum stačí uvědomit, že smrt Talbotovy matky byla ústředním tématem pět let starého debutu, frontman pocit nepatřičnosti utne pohledem na bubeníka. „To znamená, že narozeniny má i Jon Beavis,“ vykřikne.

„Jeden člověk závislý na heroinu kdysi pravil, že právě Jon nás drží všechny pohromadě. A myslím, že měl pravdu,“ skládá Talbot poctu spoluhráči, kterému plné šapitó vzápětí zpívá Happy Birthday. Jon Beavis skutečně zachraňuje zvuk kapely před chaosem. Je skrytou bestií za Idles a do každého koncertu jde s nebývalým nasazením.

Joe Talbot odehraje zbytek show Idles s blyštivou čepicí na hlavě, která umocňuje pocit absurdního dramatu. Ve velkém finále kapela několik minut beze slova mlátí do nástrojů v synchronizovaných erupcích.

Headlineři z minulého tisíciletí

Pokud po koncertě Idles zůstal pod šapitó pomyslný kráter, při prvních tónech skotských Biffy Clyro bylo stále zřetelnější, že jsou headlinerem, který se zapomněl v minulém tisíciletí. Rozjezd měli pomalý, publikum se rozkoukávalo a posedávalo po zaplněných ochozech.

Kapela založená roku 1995 jako by se stále nemohla rozhodnout, zda chce být experimentálním metalovým tělesem, nebo popovým triem.

Písně staví na ostrých kontrastech, jenže emocionální horská dráha brzy začíná drhnout. Hudební veletoče jsou předvídatelné a zpěvák Simon Neil působí jako kluk, jenž v rohu místnosti zběsile zhasíná a rozsvěcí svůj pokojíček, aby napodobil efekt stroboskopu.

Jistým vykročením z cyklu polévání publika ledovou a vařící vodou mohla být balada Machines, jíž obligátně polonahý a svá tetování světu vystavující frontman odehrál sám na akustickou kytaru. Doprovodily ho jen dvě houslistky, kouzlo okamžiku se přesto nedostavilo.

Ani ve finále se nešlo ubránit dojmu, že hudba Biffy Clyro zní jako podkres závěrečných titulků nepříliš dobrého filmu. Místo několika minut přitom běží hodinu a půl.

Prázdno v tu dobu neměl na ČT art stage hrající český Lazer Viking neboli Jakub Kaifosz, jehož syntezátorové období si tam přišla svými těly odhoupat asi stovka lidí. Překvapivě plno bylo u velkého táborového ohně na kraji areálu, kam lidé chodí vstřebávat kouř z hořících polen a za doprovodu akustických kytar sborově zpívat fláky jako Severní vítr.

Vysoká škola spratkovství

V české premiéře se ten večer představil Slowthai, sedmadvacetiletý raper z anglického Northamptonu, který ve svém výrazu spojuje odkaz punkerů Sex Pistols se štkavým zvukem grimu.

Publikum znatelně omládlo, na vyklizené pódium raper nastupuje s DJem a evokuje kometu uprostřed černé díry. Po úvodním tracku 45 Smoke odkopává pantofle a rovnýma nohama skáče do songu Cancelled, v němž deklamuje, že jeho zakázat nelze. I když se občas chová jako blb. Potud následuje tracklist svého loňského, oceňovaného alba Tyron.

Syntetický zvuk basů se přímo pod bednami zařezává do ušních bubínků, bolest přechází přes čelist až do zubů. Tahle fyzičnost hudby připomíná mohutný zvuk jamajských sound systémů, z nichž grime odezřel dunění.

Slowthai působí jako největší sígr široko daleko, mluví sprostě, místo aby rapoval, řve. Jeho úspěch vězí v přiznání a přijetí vlastních chyb či slabostí. „Na některý dny bych radši zapomněl. Díky nim si ale mnohem víc dokážu užít ty lepší. Je to jenom o tom, zkoušet, zkoušet a zkoušet to všechno překonat,“ uvádí zádumčivou I Tried.

Rap je kontaktní sport a Slowthai stojí tak blízko publiku, že zvukař musí po pár písních nenápadně vběhnout na pódium a za pochodu přesměrovat všechny odposlechy.

Chvíli nato se Rock for People dočká momentu, jaký známe z amatérských záznamů na YouTube. Slowthai se před skladbou Inglorious, kterou natočil s anglickým raperem Skeptou, ptá, zda někdo umí slova. O pár vteřin později na pódiu stojí mladík z publika a představuje se jako James. „Budeš dneska můj Skepta? Zvládneš to?“ snaží se Slowthai zjistit, do čeho se řítí. „V tenhle moment mě už dost lidí nechalo na holičkách,“ upozorňuje. Tentokrát to ale vyšlo a James si odbyl svých pět minut slávy následovaných masivním potleskem.

Při Deal Wiv It se raper svléká do spodního prádla, svého běžného pódiového úboru. Překvapivým vrcholem večera je hřejivá píseň Momentary Bliss, pocházející z posledního alba kapely Gorillaz. Areálem zní z playbacku puštěný hlas jejich zpěváka Damona Albarna a svět se zdá být v pořádku.

Ke konci show Slowthai předvádí i zatím nevydanou skladbu, která se ztřeštěností blíží raperům Die Antwoord. Novinka se pravděpodobně jmenuje I Feel So Good. Na úplný závěr raper nechává pustit Barbie Girl a do této hymny žánru eurodance z 90. let minulého století oslavně tančí i pokřikuje. Oslavenec Idles Jon Beavis při tom radostně poskakuje v kouřové mlze na kraji pódia a vypadá, že již pohnul s lahví, kterou rozpil ještě během svého koncertu.

Festival Rock for People se koná po dvouleté pauze vynucené pandemií, po covidu už v útulném areálu nejsou ani stopy. Rozhodně však nejde o běžný ročník. Jen pár dní před začátkem pořadatelé rušili jednotlivé koncerty a ohlašovali náhradní jména, což pokračuje i dnes.

Běžné cesty v hudebním byznysu nefungují, respektive jsou ucpané. Manažerům mnoha kapel se nepodařilo zajistit logistiku, v Evropě jednoduše není tolik dodávek, aparátu ani personálu, který by byl schopen odbavit dva roky zrušených koncertů naráz.

Největší škoda je britských Wet Leg, kteří patří k nejsvěžejšímu z ranku alternativních kytar. Na „produkční problémy“ se odvolávají také Chubby and The Gang, kteří právě ve středu zrušili celé turné včetně hradecké zastávky.

Finanční stabilitě festivalu, jehož rozpočet letos poprvé překročil 100 milionů korun, pak nepomáhá jiný fakt. Byť má Rock for People vyprodáno, drtivou většinu lístků lidé koupili před dvěma lety. Náklady na provoz se však počítají v dnešních cenách. V biorytmu sezony velkých festivalů, jíž Rock for People zkraje června pravidelně otevírá, jsou to naštěstí zatím jen podružnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.