Schreiber ve Varech: Dětem jsem neřekl, že jedu na Ukrajinu. Vařil jsem uprchlíkům

Jeden z hlavních hostů letošního ročníku přiletěl v pátek večer, na festival se vrátil po 18 letech. Naposledy tu představil snímek Naprosto osvětleno o Američanovi, který na Ukrajině hledá své kořeny. Schreiber ho režíroval částečně z rodinných důvodů.

Jeho dědeček Alex Milgram byl ukrajinský žid, jenž emigroval do USA. „Byl ten typ člověka, který udělá cokoliv, aby pomohl druhému. Byl z generace lidí, kteří bojovali ve španělské občanské válce nebo druhé světové, a tak věděli, že za hodnoty se občas musí bít,“ vzpomíná dnes Schreiber.

Dědeček zemřel v roce 1993. Herec k němu měl blízko, jeho ukrajinskou anabázi ale detailněji neznal. Intenzivněji se o osud země začal zajímat až po letošním únorovém zahájení ruské invaze. „Začal jsem znovu přemýšlet nad tím, co znamená být Ukrajincem. Vidím muže v mém věku, třeba grafické designéry nebo umělce, kteří objímají své děti, loučí se s manželkami, berou do rukou zbraň a odjíždějí bojovat s možností, že už své blízké nespatří. V tomto ohledu jsem pochopil, že Ukrajinec nejsem,“ přiznává Schreiber narozený roku 1967 v kalifornském San Francisku.

Přemýšlel však o tom, „kdo jsme, jak jsme se sem dostali, kdo byli naši prarodiče a čím si prošli“. A jak doma v New Yorku „seděl na gauči, nic nedělal, a mé děti viděly, že sedím na gauči a nic nedělám“, rozhodl se Ukrajincům pomoct. „V Americe máme kulturu celebrit. A pokud lze toho využít pro dobro věci, abych něco zlepšil pro svou rodinu nebo pro svět, pak to má smysl. A my to dokážeme, my tu moc máme,“ myslí si.

Schreiber tak krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu založil neziskovou organizaci BlueCheck Ukraine. Soustřeďuje se na pomoc lidem v první linii, jimž poskytuje zdravotní potřeby, jídlo, zásoby či psychologickou podporu, případně je pomáhá evakuovat, nebo jim posílá peníze na ubytování. „Ne každý by se ztotožnil s politickou nebo vojenskou pomocí. Ale s humanitární pomocí se ztotožní každý,“ míní.

Organizaci založil s kolegy, mezi nimiž jsou Jason Cone a Michael Goldfarb, bývalí vysoce postavení pracovníci americké pobočky Lékařů bez hranic. Na rozdíl od nich však BlueCheck Ukraine nebuduje na místě novou infrastrukturu. Především vytipovává Ukrajince či ukrajinské skupiny, kteří už pomáhají druhým, a posílá jim peníze.

„Je taková zažitá představa, že darovat peníze kamkoliv do zemí někdejšího východního bloku znamená riskovat korupci, protože nikdy nevíte, kde vaše peníze skončí. My máme advokátní kancelář, která pro nás zdarma ověřuje, že jsou naši partneři důvěryhodní. Když darujete naší organizaci, můžete snadno dosledovat, ke komu se vaše peníze dostaly a co se za ně koupilo,“ argumentuje.

Schreiber se o tom přesvědčil na místě. Na jaře odjel nejprve do polského města Přemysl u ukrajinských hranic, kde pracoval pro jinou neziskovou organizaci World Central Kitchen. Nastoupil v kuchyni a pomáhal připravovat až 1500 jídel denně. Jako součást širšího týmu kuchařů krájel zeleninu. „Poranil jsem si při tom prsty, ale už jsou v pořádku,“ zmínil ve Varech.

Když se v Polsku rozkoukal, s kolegy překročil hranici a pokračoval do západoukrajinského Lvova. Tam blíže poznal mimo jiné Lvovskou filharmonii, jejíž členové se každý den sešli na krátkou zkoušku, načež celý koncertní sál naplnili jídlem či zdravotními potřebami a rozváželi je uprchlíkům mířícím z východu země do Evropy. „Ve Lvově byla neuvěřitelná energie, jako by všichni chtěli bojovat. Ukrajinci jsou nesmírně odolní, mají bojového ducha,“ líčí.

Herec se setkal mimo jiné s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Také ale nejprve v Polsku a později právě ve Lvově pozoroval, jak se potřeby humanitárních organizací neustále vyvíjejí. „Tou dobou se první uprchlíci začínali vracet zpět z Evropy na Ukrajinu. Buď protože měli pocit, že už je na Ukrajině bezpečno, nebo protože jim došly peníze, nebo protože už byli unavení a chtěli zase spatřit příbuzné,“ popisuje.

„Z toho jsem ale pochopil, že každý den je potřeba pomáhat trochu jinak. Jeden den je nedostatek jídla, druhý den přístřeší, třetí den je potřeba lékařská pomoc nebo pomoc v oblasti duševního zdraví, nebo je nutné zaopatřit děti bez rodičů. Nemůžete být jako humanitární organizace dostatečně efektivní, pokud se zaměříte jen na jednu oblast,“ vysvětluje Schreiber, proč jeho BlueCheck Ukraine pracuje s více lidmi různého typu.

Jedním z nich je Pavlo Šulga z organizace na pomoc vysídleným dětem zvané Kidsave. Šulga s manželkou Olenou a spřízněnými taxikáři či řidiči zachránili 117 ukrajinských dětí ze sirotčince. Mysleli, že tím jejich mise končí. Jenže podobných osudů objevovali čím dál víc. Dnes už se jim podařilo evakuovat a dostat do bezpečí přes 10 tisíc dětí a žen z měst Mykolajivu, Baštanky, Chersonu, Charkova či Kyjeva. Peníze jim na to poskytuje mimo jiné Schreiberův spolek.

Sám herec ve Lvově zažil sirény varující před nálety. „Běhali jsme do krytu, což bylo vděčné v tom ohledu, že jsme tam mohli se štábem pořídit záběry, které jsou působivé pro Američany nebo Evropany. Poslední den, zrovna když jsme odjížděli, proběhl útok na nádraží. Takže je pravda, že úplně bezpečně tam nebylo,“ zmiňuje Schreiber. Lvovské nádraží, z nějž denně odjížděly stovky až tisíce lidí na Západ, se stalo terčem ruského raketového útoku v polovině dubna.

Sám Schreiber od té doby sháněl peníze pro BlueCheck Ukraine i na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu. Zda se na Ukrajinu vrátí, ve Varech „z bezpečnostních důvodů“ nechtěl říct.

Že jede nikoliv jen do Polska, ale na Ukrajinu, doma neřekl. Bývalou manželku, což je známá třiapadesátiletá herečka Naomi Wattsová, a své dvě děti o tom informoval až zpětně. „Neřekl jsem jim to. Ale věděl jsem, že budu v mnohem větším bezpečí, než by si byli mysleli. Nechtěl jsem, aby se o mě báli,“ vysvětluje. Schreiberovy děti se jmenují Kai a Saša, je jím 13 a 14 let.

Ve Varech herec dostal dotaz, jak s dětmi mluvit o ruské válce na Ukrajině. „To je těžké téma. Podle mě nesmíme zapomínat vlastní rodinnou historii. Měli bychom si připomínat, jak dlouhou cestu ušli naši předci, abychom se my dostali tam, kde jsme. Když se pak historie jako teď opakuje, víme, co dělat. Samozřejmě když tohle vyprávíte dětem, děti mlčí a pak se zeptají: ok, už můžu jít? No jo, můžeš jít. Co bych jim řekl jiného. Jsou mladé, mají důležitější věci na práci,“ podotkl herec.

Dětem také vštěpuje, aby nelhaly. „Vždycky jim říkám: než se rozhodnete lhát, představte si ten okamžik, až na to někdo přijde, jak vám bude, až se to provalí. Jestli do toho chcete jít i s tímhle rizikem, protože ono se to vždycky provalí,“ dodává.

Schreiber byl na sobotní tiskové konferenci ve Varech nesvůj z fotografů. Po chvíli rozhodl, že jim dá dvě minuty, aby ho zvěčnili, a pak je poslali pryč. Vysvětlil, že ho blesky fotoaparátů rozptylují. „Karlovy Vary se za 18 let hodně změnily,“ konstatoval též.

Obdržel i dotaz týkající se bojkotu ruské kinematografie. Ukrajinský velvyslanec v České republice Jevhen Perebyjnis tento týden protestoval proti tomu, že karlovarský festival promítá film Kapitán Volkonogov, jenž sice kritizuje stalinské čistky ve 30. letech minulého století, vznikl ale s ruskou státní podporou. „Obecně mám problém s jakýmkoliv bojkotem umění,“ reagoval Schreiber. Zároveň ale připomněl, že ruská propaganda pracuje s dezinformacemi. „Vladimir Putin spoléhá na chaos a dezinformace. Takže musíme být obezřetní, musíme být podezřívaví a musíme si ověřovat informace. Nelze si myslet, že vše, co vidíme, je automaticky pravda. A musíme si dávat pozor na ruská státní média, propagandu, a bohužel i propagandu ve formě umění, která k nám z Ruska také proudí,“ dodal.

Možnost, že by nedávné zážitky z Ukrajiny využil třeba jako látku pro celovečerní film, však zatím odmítá. „Určitě tam nějaký skvělý příběh je. My ho ale právě prožíváme a teď není správný čas na to jej vyprávět. A já na to asi nejsem stavěný. Teď mi připadá důležitější pomáhat,“ dodává Liev Schreiber. S tím, že „na to, abych hrál Volodymyra Zelenského, jsem stejně příliš vysoký“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.