„Trochu ti roste zadek.“ Joglová léta bojovala s bulimií, na začátku byla jedna věta

Mentální bulimie patří mezi poruchy příjmu potravy, při níž nemocný trpí záchvaty přejídání, po nichž následují deprese a pocit viny. Marcela Joglová by o tom mohla vyprávět: se zákeřným psychickým onemocněním bojovala celou řadu let.

„Dlouhou dobu mě držela v poutech. Potácela jsem se v začarovaném kruhu zvracení, lhaní mým nejbližším a výčitek, že jsem to nedokázala ukočírovat,“ říká atletka, která minulý týden oslavila pětatřicáté narozeniny.

Jídlo se pro ni stalo středobodem života. Nemyslela na nic jiného, než co by si dala, plánovala vhodné momenty, kdy bude doma sama a bude se moct „spustit“. 

Poprvé se začala svou hmotností trápit v půlce deváté třídy základní školy. Závažné problémy odstartovalo na první pohled banální rýpnutí spolužáka, který se nepříliš lichotivě zmínil o jejím pozadí. „Hodně jsem sportovala, nemyslím, že bych byla nějak obézní. Ale kluci v té době občas mají nejapné poznámky a jeden z nich, který se mi líbil, jen tak z legrace řekl, že mi trochu roste zadek,“ vzpomíná Joglová.

Tehdy dospívající dívka si vzala poznámku až moc osobně a ne jako pokus o vtip. A co hůř: za dva týdny v televizi zhlédla drama o sportovkyni, která si zvracením udržovala požadovanou váhu. „I přes dobrý konec měl film ošklivý průběh, přesto mě to neodradilo. Naopak jsem si ho vyložila jako řešení problému, že mi v uvozovkách roste zadek. Zkusila jsem to jednou, jídlo šlo ven, váha dolů. Velmi rychle to bylo vidět a já k tomu sahala častěji a častěji. Nejdřív občasně, ale pak se z toho stala každodenní rutina,“ popisuje začátek příběhu, jehož celou verzi si můžete přečíst ZDE.

Jako teenagerka dokázala při svých atacích spořádat kvanta jídla. Slané střídala sladkým a ještě jednou dokola. Nevyhýbala se ani těm nejméně zdravým potravinám. Za jeden den dokázala sníst deset rohlíků, celou bábovku, půl kila špekáčků, k tomu velký kelímek vlašského salátu, dvě tabulky čokolády, plechovku slazeného mléka a jako součást dezertu pár koláčků.

„Jídlo v žaludku mně ale zároveň hrozně vadilo. Ve chvíli, kdy jsem něco snědla, jsem pocítila výčitky, cítila jsem, že tam něco je, dostala jsem strach, že přiberu, takže jsem musela jít na záchod to vyhodit,“ říká.

Za laskominy utrácela celé své kapesné, a když peníze došly, zoufalá v obchodě sáhla po nějaké drobnosti, aniž by ji zaplatila. „Stydím se za to, ale byla jsem na tom tak, že jsem si nemohla pomoct. V Plánici mě dokonce jedna paní přistihla, dokonce to byla naše známá. Ale byla dobrá, vzala si mě stranou, řešila to bokem.“

Své problémy před svými blízkými skrývala půl roku, až o prázdninách na konci základní školy se svěřila matce. Události pak nabraly rychlý spád: nejdříve léčba v plzeňské nemocnici, další prázdniny strávila v Motole. Na pražské klinice přísný režim vydržela, týden po propuštění ale už znovu zvracela. „Byla jsem na sebe hrozně naštvaná. Vyběhla jsem do kopce a křičela,“ přiznává.

Během dalšího studia na gymnáziu se lehce srovnala, pomáhala jí v tom i atletika, ke které ji přivedli školní trenéři. Další zlověstné období ale nastalo s maturitou a nástupem na vysokou školu. Její problémy pak vygradovaly v momentě, kdy si našla nového přítele.

„Byl hrozně hodný, pozitivní, přátelský, jeho rodina krásně fungovala. Jako v nějakém filmu, dokonce jsem si myslela, že mě balamutí. Tím, že jsem u něj bydlela, se o mě mohl moc hezky starat, snažil se mi situaci ulehčovat. Nicméně to došlo k tomu, že se moje problémy urychlily, začala jsem žít bezstarostně, chaoticky. Byla jsem negativní, nevěděla jsem, co se sebou. Vůbec jsem netušila, jak z toho ven,“ vzpomíná Joglová.

Stalo se, co muselo: její partner obtíže registroval čím dál víc, jednou ji při zvracení dokonce přistihl. „Položil mi nůž na krk, abych se sebrala. Jedna moje spolužačka, která měla také problémy s příjmem potravy, mě odkázala na odbornou pomoc, tak jsem se dostala k jedné paní doktorce. S ní jsme léčbu řešili krůček po krůčku, trvalo to půl roku.“  

Při skupinových terapiích jí hodně pomáhaly osudy ostatních pacientů, v některých příbězích viděla ten svůj. Největší peklo prožila v roce 2016, o rok později zase začala běhat. Její život dostal nový smysl, nový řád.

A zázračně rychle se dostavily i úspěchy. V roce 2019 obsadila v maratonu na MS v Dauhá 20. místo, předloni se kvalifikovala na olympijské hry do Tokia. V ten samý rok zaběhla třetí nejrychlejší maraton v historii České republiky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.