V Činoherním klubu sní automechanici o lepším životě. Složí se na dostihového psa

Divadlo, které se anglosaské dramatice věnuje dlouhodobě především díky překladům a režiím Ondřeje Sokola, zakončilo sezonu inscenací prvotiny britského dramatika Matta Charmana z roku 2004, u nás zatím uvedené pouze před šesti roky v Uherském Hradišti.

Režie se chopil umělecký šéf ústeckého Činoherního studia David Šiktanc, který oba „Činoheráky“ propojil už na podzim. Tehdy pro změnu v Ústí inscenoval Amerického bizona od dramatika Davida Mameta v Sokolově překladu, původně uváděném v Praze.

Do role nečekaného hosta pánské jízdy, šéfa autodílny Paula, režisér obsadil uměleckého šéfa Činoherního klubu Martina Fingera, s nímž v Ústí spolupracoval na adaptaci románu Homo Faber. Ačkoli automechanici si ve hře šuškají o prudké povaze „mlátičky“ Paula, Finger jejich nadřízeného ztvárňuje – i díky svému charismatu – s ledovým klidem a kamennou tváří spíše coby přirozenou autoritu. Dokonce se zdá, že je přímo záměrem, aby tento nepokrytý násilník nevyzněl tak nebezpečně. Skutečné zlo se skrývá jinde.

Kamarádi z autodílny se složili na dostihového psa a před jeho prvním závodem koupi oslavují. S postupem večera se čím dál více odhaluje odporný charakter hostitele Carla, bezpáteřního patolízala a zákeřného manipulátora. V bravurním podání Vasila Fridricha je neustále v pohybu, jako na pérkách. Zdánlivě neškodný řadový zaměstnanec, který žije pro uznání šéfa nebo zákazníků, jejichž neadresné pochvaly si nechává zarámovat a pak se před kolegy pýří, si na druhé straně vychutnává pozici moci – ať už coby organizátor koupě, či ovládáním svého mladšího bratra Dannyho. S jeho představitelem Šimonem Krupou jsou si dokonce trochu podobní – tvarem obličeje, účesem i postavou – a skvěle mezi nimi funguje bratrská chemie.

Rozdělení postav na násilníky a pozorovatele je dosloveno ve druhé půlce, kdy se promění scéna: ze zašlého socialistického obýváku spojeného s kuchyní s blikající zářivkou, připomínající spíše neosobní kancelář, se přemisťujeme do ložnice, která naopak působí jako dětský pokojíček.

Levou část růžové místnosti vyplňuje velká psí bouda, jež však díky růžové barvě může evokovat i domeček pro panenky, a druhou velkorysé dvoulůžko s obřím plyšovým medvědem, nad nímž visí rozsvícený obláček. Právě sem je zavřen Danny s dalšími dvěma kolegy z autodílny: flegmatickým Lionelem v podání Jana Holíka a roztomilým autistou Chalkym, jehož vtipně ztvárňuje Ondřej Malý. Působí jako děti, kterých se krvavé vyřizování účtů dospělých za dveřmi netýká – to by za nimi ovšem nesměl dostávat nakládačku Dannyho kamarád.

Spoluzajatci zpočátku souzní s Dannyho snahou kamaráda ochránit. Jakmile se však dozvědí o jeho sexuální orientaci, situace se změní a kamarád se rázem stává terčem posměšků. Trefný překlad Pavla Dominika přitom využívá celé škály pejorativních označení pro homosexuála i vtipných novotvarů jako slova „připodebilněný“, zatímco Šiktancova režie kumpány ironicky situuje do postele. 

Více netřeba prozrazovat, koneckonců se blíží pointa hry. Nutno však říci, že téma předsudků vůči jiné sexuální orientaci působí v pražské bublině – snad – již dávno překonaně.

Mnohem více může naopak promlouvat téma zjevného či skrytého násilí, manipulace a upevňování moci v situacích, kdy se ostatní bojí ozvat, anebo zkrátka nechtějí, protože se jich problém osobně netýká. A stejně tak touhy po lepším životě, pro který však postavy aktivně nic nedělají – pouze vkládají naděje do dostihového psa.

Ačkoli jeho přítomnost na jevišti z hlediska logiky hry není nutná, coby symbol zde posloužil dokonale – elegantní postavu skutečného anglického chrta ocenilo publikum obdivným sborovým povzdechem.

Večer na psích dostizích není večerem zvlášť výjimečným, do repertoáru Činoherního klubu zapadá možná až příliš hladce. Svou poetikou a naplněním skvělých hereckých příležitostí sem ale patří.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.