Výborná deska Radiohead bez Radiohead. Kapela Thoma Yorkea jede do Prahy

Od prvních okamžiků je obestírá tajemství. Že hudebníci z Radiohead zformovali vedlejší projekt, prozradil až program loňského ročníku britského festivalu Glastonbury, a to pouhých pár hodin před začátkem online přenosu. Svůj první koncert The Smile odehráli v dřevěné stodole na farmě, kam diváky zavedla postava na jízdním kole převlečená za elegantního lišáka. Po vystoupení seděl na schodech a smál se jako blázen.

O několik dní dříve zpěvák Thom Yorke na svém twitterovém účtu nasdílel báseň The Smile od britského spisovatele Teda Hughese. Na Glastonbury pak kapelu představil hádankou: „Jmenujeme se The Smile, ale není to ten spokojený úsměv, jakože ha ha ha. Spíš úsměv chlápka, který vám každý den lže.“

The Smile nedávají rozhovory, jen občas něco utrousí. Zastřenou aurou oplývají také písně z jejich právě vydané a vynikající debutové desky jménem A Light for Attracting Attention. Jsou plné ozvěn, přeslechů, ruchů, těžko identifikovatelných zvuků, rozpitých obrazů, ale také krásných melodií či silných obrazů. Jde o nejlepší boční projekt členů Radiohead a převyšuje i všechno, co tato kapela nahrála od přelomu milénia.

Základ nové sestavy tvoří zpěvák Thom Yorke a kytarista Jonny Greenwood, tedy hybná a tvůrčí síla Radiohead. Setkali se roku 1985 na výběrové Abingdon School v Oxfordu, když o tři roky starší Yorke ve školní zkušebně vyhnal Greenwooda od bicích a vrazil mu do rukou kontrabas. Greenwood neměl ani tušení, jak se ten nástroj používá, načež ho Yorke instruoval slovy: „To bude v pohodě, prostě do toho bouchni.“

Výrok ilustruje více než 40 let tvůrčí symbiózy i současné rozpoložení. V The Smile se muzikanti točí za všemožnými nástroji, střídají kytary, basy, syntezátory, vše jitří efektovými smyčkami. Na koncertech pak připomínají zadumané chobotnice, například při skladbě Speech Bubbles hraje Greenwood jednou rukou na varhany a druhou přejíždí struny harfy. Jen ve třech dokáží vyprodukovat plný a dynamický zvuk, Praha se má na co těšit.

Skládáním nových písní se rozhodli rozbít bezčasí pandemických uzávěr, své propojení na desce dávají najevo hned úvodní kompozicí The Same. Neobsahuje bicí, ani se na ní nepodíleli další hudebníci. Yorke s Greenwoodem jen postupně vrství zvukové plochy. Zvonění akustické kytary jiskří skrze zastřené syntetické klávesy, arpeggio nervně pobíhá nahoru a dolů, zatímco Yorke v refrénu této melancholické ódy na rovnost naléhá „Všichni jsme stejní, prosím“.

Překvapivá zuřivost

Jakmile první skladba utichne, na scénu vstoupí bubeník Tom Skinner, jehož precizní a živelná hra odlišuje The Smile od Radiohead. Prvních 20 vteřin druhé písně The Opposite patří preciznímu beatu, v němž žádný úder nedopadne tak, jak by posluchač předpokládal.

Skinner je doma na experimentální londýnské jazzové scéně, působí v hledačském kvartetu Sons of Kemet. S bicími automaty poučeně pracuje v projektu Floating Points nebo s raperem řečeným Kano.

Yorkeovým amorfním skladbám dává konkrétní tvary a žene je kupředu vířivým napětím, nikoliv tlakem a silou. Nejzřetelnější to je v kompozici You Will Never Work In Television Again, Yorkeově nejzuřivější od dob 2 + 2 = 5. Tento dvě dekády starý song novinka syrovostí a přímočarostí v mnohém přehlušuje a patří k nejvíce strhujícím momentům alba. Už proto, že převažující emocí je zde vztek, nikoliv pro Yorkea typická snová melancholie.

V refrénu zní do tepající a hypnotické basy jemná kakofonie dechových nástrojů. Přestože jsou The Smile triem, na desce se podle bookletu podílelo přes dvacet lidí: z velké části členů London Contemporary Orchestra, s nimiž kytarista a zpěvák pracovali už na A Moon Shaped Pool, zatím poslední nahrávce Radiohead.

Nově objevená svoboda

„Proč tohle vlastně není album Radiohead?“ zní asi největší hádanka, která A Light for Attracting Attention obestírá. Jsou tu zastoupeny všechny prvky, které z anglického kvinteta udělaly jednu z nejpronikavějších sestav alternativního rocku.

Kytary přirozeně doplňuje elektronika, Greenwoodovo aranžmá sborových zpěvů, smyčců i dechové sekce efektivně umocňuje pocity, celek vykazuje filmové parametry. Vztek ředí smutkem, komorní momenty střídá extáze. Svoboda, rukodělnost a radost z hudby je všudypřítomná. V kontrolní místnosti nahrávacího studia opět seděl Nigel Godrich, dlouholetý producent Radiohead. Protichůdné nálady jako obvykle dokázal zatavit do soudržné formy, v níž navzdory sofistikovanosti zní vše naprosto samozřejmě.

Thom Yorke posluchačům předhazuje pocity odcizení v přelidněném a propojeném světě, dystopii líčí v jemných konturách, jako by už nešla odvrátit a nezbývá než se smířit s temnou budoucností – nejspíš v podobě klimatické katastrofy.

Ve skladbě You Will Never Work In Television Again se objevují postavy nechutných manipulátorů, záporným hrdinou může být filmový producent Harvey Weinstein nebo bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Song A Hairdryer zase evokuje bývalého prezidenta USA. Jsou to očekávatelná témata, díky poetickým a neurčitým textům nicméně nesou kvality nadčasovosti a mohou fungovat i v době, kdy se na jméno Donald Trump začne prášit v učebnicích dějepisu.

Jinde Yorke míří na vlastní fanoušky a vrací kritikům jejich častou výtku. „Nenuď nás, hoď tam refrén a zvedni stavidla / Chceme jenom dobrý kusy bez těch tvejch kravin / A žádný bolení srdce,“ zpívá do syntezátorové balady, v níž refrén nepřijde.

Na desce A Light for Attracting Attention přitom Yorke víc než kdy jindy dokazuje, že bez chytlavých refrénů se obejde.

Je to poprvé, co spolu Yorke a Greenwood pracují mimo Radiohead, a předčili všechna očekávání. Jako by se v The Smile podvědomě zbavili břímě slavné kapely, u níž se předpokládá, že nejlepší už má za sebou. Pod novým jménem objevili v dlouholetém partnerství novou dynamiku a vydali výjimečnou nahrávku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.