Vyjádři se přes perník. Knihy Helen Oyeyemi se nestydí za to, že jsou vymyšlené

Úvod románu Perník od britské spisovatelky Helen Oyeyemi by šel vyprávět takhle: jako realistický příběh osamělé učitelky a její dospívající dcery, která se pokusila o sebevraždu. Jenže na formě záleží. A Helen Oyeyemi zvolila jinou. „To, že někdo například vnímá příběh chronologicky, neznamená, že ho tak budu vnímat i já,“ řekla tento pátek na festivalu Colours of Ostrava. „Při psaní vždycky konstruujete realitu, neustále rozhodujete, kudy se má děj ubírat. A co třeba vám přijde fantaskní, může čtenáři připadat úplně normální,“ dodala.

Sedmatřicetiletá anglická spisovatelka, která se narodila v Nigérii a dnes žije v Praze, byla na Colours hostem přidruženého debatního fóra Meltingpot. V sále bývalého plynojemu Gong debatovala se svým překladatelem Petrem Onuferem z nakladatelství Argo, jež román Perník vydalo.

Je to próza vzpírající se škatulkám: bohatá na fantazii, alegorická, vyprávějící o odloučení, izolaci, matkách a dcerách, útěcích z reality. Možná ze všeho nejvíc je to ale oslava představivosti. Viz ten perník. Podle receptu děděného z generaci na generaci ho peče hrdinka románu, učitelka literatury Harriet. Je slaný, sladký, pikantní a návykový. Je to perník, který s lidmi cloumá, který „přečká všechny okázalejší dárky“. Harriet jím uplácí knihovnici. A rodiče na třídních schůzkách. A nosí ho do nemocnice, až si na ni začnou stěžovat recepční.

V jednu chvíli perník ve vyprávění nabývá kouzelné atributy. Jindy si spisovatelka pohrává s nápadem perník zpeněžit. Ještě v jiné scéně dívka pokrčí rameny, že neví, jak něco říct. „Zkus se vyjádřit přes perník,“ navrhne jí kamarádka.

Nápad má českou stopu. Autorka románu na Colours vzpomínala, jak jednou stoupala z Malé Strany k Pražskému hradu, když narazila na turistické muzeum perníku. „Oslovila mě prodavačka, jestli si nechci koupit perník. Ale vyslovila to tak, jako by nabízela drogy,“ popisuje Oyeyemi. Perník je slangový výraz pro pervitin. „Když pak vyjmenovávala, k čemu všemu je perník dobrý, že se může klidně zkazit a nikdo to roky nepozná, moje představivost se rozletěla. Perník v ní nabyl tajuplnou, magickou i nebezpečnou podobu. Od té chvíle v mé hlavě žil vlastním životem.“

Proč setrvává Helen Oyeyemi už osmým rokem právě v Praze, na festivalu vysvětlit nedokázala. „Ale i když to neumím vyargumentovat, Praha je pro mě nejlepší město na světě,“ konstatovala. Přivábil ji sem příběh o Golemovi v podobě slavného románu německého spisovatele Gustava Meyrinka. Ten v dnešní české metropoli žil mezi roky 1884 až 1903.

„Golem od Gustava Meyrinka byl první kniha, ze které na mě dýchla Praha. Jenže když jsem ho četla poprvé, myslela jsem, že je to celé fikce, že se odehrává na smyšleném místě. Takže si umíte představit, jak mě nadchlo zjištění, že město z toho románu je skutečné, že se do něj dá přiletět a že se v něm dá bydlet,“ vyprávěla na Colours.

Dnes už toho z české literatury zná víc, na festivalu vyjmenovala humoristickou knihu Saturnin od Zdeňka Jirotky, básnickou sbírku Praha s prsty deště od Vítězslava Nezvala, z novějších pak román Morčata od Ludvíka Vaculíka nebo Zatím dobrý od Jana Nováka. Stylem psaní ale nemá blízko ani k jednomu.

Z pohledu Čecha by ji bylo možné volně zařadit mezi moderní anglofonní autory, které přivábily staropražské legendy či atmosféra. Byl by to dlouhý seznam zahrnující všechny od Američana Francise Mariona Crawforda a jeho románu Pražská čarodějka z roku 1891 až po nedávný Pražský hřbitov slavného Umberta Eca či detektivku Zkrotit vlka, kterou pod pseudonymem Benjamin Black vydal John Banville.

Jenže Helen Oyeyemi v Perníku nerozvíjí staropražské motivy. Česko se v něm mihne zběžně, jako země dortů se šlehačkou a jantarového skla, cigaretového kouře, pochmurného světla a dešťových přeháněk, které střídavě rozostřují a zase zaostřují tváře soch. Není to tedy ani podobný případ, jako když do Prahy přijel současný americký spisovatel Gary Shteyngart a následně ji v románu Příručka ruského debutanta přetvořil v surreálnou, avšak detailní kulisu.

Perník je opravdu čistý let fantazie, sled vyprávění ve vyprávění, často se snovou logikou. Výrazně pracuje s pohádkami či archetypy. Vystupují v něm mluvící panenky. Nebo domy, které se samy vydávají na moře. V jedné scéně hrdinka zatřese vzkazem, zaschlý inkoust se vznese jako saze, načež se jeho částečky zmnoží a usednou na protější židli. Protagonistka je pronásleduje s papírovým kyjem v ruce.

Překladatel Petr Onufer však v doslovu varuje před tím, aby byl Perník brán jako novodobá variace na pohádková témata. Podle něj je pohádka pro Oyeyemi spíš konstrukční pomůckou než interpretačním klíčem. V debatě na Colours prózu označil za romanci a svým způsobem opak psychologického realismu, současných románů, které se snaží působit opravdově.

Helen Oyeyemi odvětila, že chtěla napsat především „hřejivou, ale také trochu děsivou knihu“. Za vzor označuje britskou spisovatelku Barbaru Comyns, autorku románů jako The Vet’s Daughter, jež žila v letech 1909 až 1992. „V tomto ohledu je Perník moje nejcomynsovatější kniha. Ona také neustále střídala stylové roviny, třeba tu společenskou s tou psychologickou,“ říká spisovatelka.

Perník rovněž střídá roviny. Chvíli je napínavý jako horor, třeba když malá Harriet leze do studny. Hluboko, pak ještě hlouběji, dokud tam přestane dopadat světlo seshora. Dokud neztratí cit v prstech na rukou i nohou. Dokud nedošlápne na „pružný amalgám mechu a potajmu odházené matrace“, ve skutečnosti vrstvu slimáků a miniaturních měkkýšů lesknoucích se špínou. Čtenáři běhá mráz po zádech.

Jindy to připomíná romanci: když se šestnáctiletá Harriet zamiluje a přiopije na pikniku, načež se s telefonem v ruce stáhne do rohu garsonky a „rozhodne se zapracovat na vlastním milostném životě“. Klukovi zanechává smršť hlasových zpráv, každou popírající tu předchozí. „S někým jsem chodil, ale rozešli jsme se, protože jsi mi volala osmatřicetkrát za sebou,“ řekne později chlapec. Jako z červené knihovny.

Všechno do sebe ale zapadá. I překladatel Onufer v debatě zmínil, že při prvním čtení ho Perník fascinoval tím, jak se v jeho vrstevnatém vyprávění ztrácel. V tu chvíli ho napadlo, že chce knihu přeložit. „Já navíc většinou překládám dávno nežijící autory, takže pro mě bylo výjimečné moci u toho komunikovat s autorkou. S takovým Williamem Faulknerem nebo Josephem Conradem už si prostě nepromluvíte,“ řekl.

Spisovatelka ho pochválila za to, jaký našel ekvivalent pro fiktivní zemi, jež v románu účinkuje. Jmenuje se v anglickém originálu česky „Druhástrana“. Překladatel vtip umocnil, a tak vznikla v české verzi Andersajtánie, z německého spojení Die andere Seite. Petr Onufer byl za překlad nominován na cenu Magnesia Litera.

V imaginární Andersajtánii, kterou z celého světa uznává jen Česko, se také dějí nepředstavitelné věci. V jedné zvlášť bizarní scéně dvě teenagerky volají jistému Oskaru Procházkovi, což je malý, plešatý a šlachovitý překladatel francouzského spisovatele Émila Zoly do andersajtánštiny. Dívky si s ním dají čaj a ptají se, zda byl Zola mizantrop. Nebyl. „Když tak nad tím přemýšlím, vaše knihy by mohl zfilmovat David Lynch,“ navrhl na debatě překladatel Onufer.

Druhá strana jako pomyslná odvrácená část světa, sestup do podvědomí či fantazie, kde vidíme něco, co nám v realitě zůstává skryté: podobný mechanismus najdeme v dílech japonského literáta Harukiho Murakamiho. Některými nadpřirozenými obrazy má Helen Oyeyemi blízko prózám Salmana Rushdieho nebo poslednímu románu Chronicles from the Land of the Happiest People on Earth od svého krajana, nejslavnějšího žijícího nigerijského spisovatele Woleho Soyinky. Kromě toho však jmenovitě odkazuje na Williama Shakespeara i rapera Stormzyho. A pod vším nadpřirozenem prosvítají motivy, které by si člověk spojil spíš s její o pár let starší krajankou Chimamandou Ngozi Adichie.

V náznacích se Perník dotýká zneužívání levné pracovní síly. Společenské nerovnosti podle toho, kdo má kde pomyslnou startovní čáru v životě. Jsou tu ultrabohatí, kteří si vykupují svědomí penězi. Je tu eskapismus. Despotická země odmítající migranty, hrdinky přicházející do cizí kultury jako načerno propašované uprchlice, které se učí jazyk a těžko hledají své místo ve společnosti. Jsou tu Afroameričané pátrající po svých kořenech. A je tu koneckonců dilema týkající se interrupce: všechno současná témata, jen je Helen Oyeyemi nepojmenovává doslova. A nepracuje s nimi tak, aby se přes ně snažila román „prodat“.

Držitelka Ceny Somerseta Maughama je v zahraničí stále známější než v Česku. Jen na Perník vyšly recenze od amerických New York Times přes Washington Post po britské Financial Times nebo Guardian.

Na Colours autorka dostala mimo jiné dotaz, jaké je být součástí literárního světa a zasedat v porotách cen typu Giller Prize. „Když mi někdo něco takového nabídne, zprvu si prostě říkám: super, dostanu zdarma knihy na čtení,“ zasmála se. „Ale vážně. Snažím se členství v porotách využívat k prosazení toho typu prózy, který je podle mě dnes trochu upozaďovaný: divoce fantaskních příběhů, takových, co se nestydí za to, že je v nich všechno vymyšlené,“ dodává. Lépe Perník těžko pojmenovat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.